| |||
Jídelna Aine ”Díky, slabě jsem se pousmála na útěchu Aine, že shnilé jádro se mě netýká. ”No, na nějaké cestě jsme se ocitly, teď už je na nás, jak po ní půjdeme. Nebo… Tak něco,” zakřenila jsem se po svém pokusu být filozofická a moudrá. Upila jsem, zatímco se mi Aine svěřila se svými pocity. Mlčky jsem přikývla. ”Asi trochu chápu,” dodala jsem po chvíli. ”Tak nějak teď jsem víc citlivá na emoce ostatních a občas cítím něco, co bych vůbec cítit ani nechtěla,” tiše jsem vysvětlila s očima přilepenýma na pohár. ”Snad v tom pomůže výcvik..,” pevně jsem svírala pohár. Věděla jsem, že profesor by mi určitě pomohl, ale momentálně jsem měla chuť se před ním hlavně zahrabat. To, co jsem na mostě provedla, bylo… Strašné a neomluvitelné. Byla jsem jak zvíře. Jak smyslů zbavená… Pak se ale začne něco dít. Škola se chvěla. Trochu zmateně jsem se podívala na Aine, a pak kolem sebe. ”Co se to zase děje…,” hlesla jsem trochu nejistě. Místnost potemněla a chvíli trvalo, než se opět vše vrátilo do normálu. Měla jsem ale zvláštní pomoc. Jakoby samotná budova někomu chtěla pomoci. Už asi šílím… Otočila jsem se k profesorskému stolu, ale tam se nikdo nezdál něčím rozrušený. ”Nemám pocit, že by to nějak učitelům vadilo, že máme zmatek v tělech. Takže kdoví, kdy se k řešení dostanou," trochu otráveně jsem si odfoukla a dopila svůj pohár. "Máš teď bodinu?" |
| |||
především Dia, všichni v jídelně Čekám co z pavouka vypadne a povytáhnu obočí, když se tak opatrně a drhaně zeptá. Chvíli setrvávám v tichosti, protože se snažím přes poslední události vybavit, na co že se mne to vlastně ptal. Potom se na mé tváři vynoří výraz pochopení. "Ach tak," pokývnu hlavou, "jistě to není problém. Pokud si to skutečně přeješ," sleduji jeho reakce a když rázně kývne, zvednu ruku a zakroužím prstem ve vzduchu. Pavouka překryje zelená moc a vpije se do něj. "Snad se ti bude v nové podobě líbit," zamumlám napůl do ruky a napůl nahlas, než mu pokynu, že se má posadit. |
| |||
Hala - Jídelna Aliana, Aine, všichni v jídelně "Ale přece není potřeba jít tam..." zamrkám zmateně, když Aliana vyrazí směrem do kolmé chodby, místo směr neodolatelná vůně. Aine pronesla něco na podobný způsob a prostě vyrazila do jídelny. Zamyšleně a zmateně za ní hledím takovou dobu, že ani nepostřehnu, že se vlastně Aine vydala do jídelny. Z mého zamyšlení mne vytrhne až to, že se začne škola chvět. Cítím vysloveně, že se jí něco nelíbí. Zamračím se a přeskočím si, abych udržela pořádně rovnováhu. Když to ustane, vyrazím také do jídelny, vzhledem k tomu, že mi stále kručí v břiše. Dojdu ke stolu, poblíž Aine a najdu poklop s mým jménem. Překlopím tác do poklopu a potom začnu ládovat nohatý obsah s hodně spokojeným výrazem. Až když spořádám tak půlku, tak teprve začnu vnímat své okolí. |
| |||
Jídelna Zašilhám k poháru za kterého Lailah pila. Jen otevřu pusu, jako bych chtěla říct, ale hned ji zase zavřu. To bych si přeci domyslela taky když ji zařadili do koleje k upírům. Mě spíš zajímalo kdy se to stalo, protože když jsme měli možnost spolu pořádně mluvit neměla podobné choutky. "Aha...chápu" zamručím jen, nemůžu totiž říct že bych byla zrovna spokojená s odpovědí. Krev ale nějak přejdu a to že má na někoho chuť ji rozhodně vyčítat nemůžu. Taky mám na někoho spadeno, asi jen ne tak jako ona. Musím si počíhat, počkat si na správnou chvíli kdy to nebude čekat, nebo bude mít na práci něco jiného. Třeba tyranizování dalšího studenta. Moje myšlenky se tak opět začaly ubírat do spirály bláznivých představ o sladké pomstě. I když mě tyhle myšlenky na jednu stranu pořád trochu děsily, protože by mě takové nikdy předtím nenapadaly. Musím ale přiznat že mi přeci jen přinášely útěchu. Protože realita bude o dost obtížnější a zbavit se toho smrada nebude zase tak jednoduché. "Ta moje démonická část by se dřív nebo později stejně projevila" odpovím smířeně. Musím si na to prostě zvyknout. Ale shnilé jádro? Jak na tohle přišla? "To si nemyslím, ale poznala bych vůbec kdybych snad měla?"podle mě je to teda nesmysl. "O tobě bych si to ale nikdy nepomyslela" řeknu rozhodně. Téhle možnosti definitivně odmítám přikládat jakoukoliv váhu. Taky si nejsem jistá jestli zrovna já jsem ta které by se na něco takového měla ptát. Úlevně si pak oddechnu že má na pokračování našeho, zatím tedy krátkého přátelství, podobný názor jako já. Pak ale změní téma na mojí náladu. Z velké části svými slovy vlastně vyplnila moje obavy. Odevzdaně si povzdechnu - taková kombinace otrávení s odevzdání. "Taky že jsem" souhlasím vzápětí bez okolků. Nemá přeci cenu zapírat když to dokáže cítit. Nemusela by to ani cítit a určitě by to poznala. Poznal by to i naprostý tupec. "Ono to na mě jde ale tak nějak samo od sebe a já nevím jak se s tím vypořádat" vysvětlím možná až skoro omluvným tónem. U ostatních mi to bylo vlastně docela jedno, ale Lailah jsem s tím obtěžovat nechtěla. Než říct něco dalšího, raději do sebe hladově do sebe nacpu několik soust. Zvednu oči od sousta které jsem si právě chtěla dát do pusy a podívám se zpátky na Lailah "To věřím. Taky už bych se chtěla vrátit zpátky...do normálu" špitnu zpátky. Nemůžu říct že bych si dokázala představit jaké to asi je. A rozhodně to není nic po čem bych toužila. sleduji její pohled k pavoukovi u stolu profesorů. Pokývnu na druhou stranu místnost "Alespoň v tom ale nejsi jediná" nemyslím že jí to nějak pomůže ale nevím co bych na to měla říct. "Divím se ale že s tím nikdo z nich nic nedělá" mám samozřejmě na mysli profesory. |
| |||
Škola, pozemky Všichni Škola se zachvěje, není to silný otřes, ale cítíte, že se něco děje. Něco se jí nelíbí a bojuje s tím, ale ví, že stejně prohraje. Bojuje, bojuje s nynejším ředitelem. Musí ho poslouchat, snaží se najít odbočku. Na pozemcích se začíná vytvářet vzdušný vír. Snaží se to utvořit, ale vždy když nabude formu, zase zmizí. Po chvilce znovu se pokusí objevit. Studenti to nejspíš ani necítí, neznají tu moc, ale někteří profesoři to znají velmi dobře. Selven, ale není to tentýž muž, který nyní je ve své kanceláři. Je to starší síla, jeho síla, je to on, ale starý, který zmizel a nahradil sám sebe v mladší verzi. Ovšem, mladá verze ve věži bojuje, brání mu v jeho návratu a starý ví, že pokud se objeví teď, prohraje, je slabý. Ale přesto, snaží se sem někoho dostat. Nikdo to netuší, snad jen Dynamitu, ví koho se sem snaží dostat, někoho dalšího z party aby tu nebyl sám. Vír zmizí. Celá budova potemní a zchladne. Někteří mají pocit jako kdyby škola dostala vynadání, že pomáhá. Za chvilku se místnosti zase projasní a zdi mají svou barvu. Vír se znovu objeví, je silnější. Ty, kteří vidí na pozemky školy, mohou vidět obrovskou siuletu ve víru. Ty kteří mohou poznat, tak vědí, že je to Boby. Okna z věže se otevřou, vykoukne z nich Selven, shlédne k víru a mávne rukou. Vír se zaleskne, znovu se rozptýlí, ale ihned potom zesílí. Snaží se sem člověka dostat, ale nestihne to, nemá dostatek síly. Vír zmizí a okna do ředitelny se uzavřou. Nikdo nevidí, jak Derran praští do zdi a je zoufalý. |
| |||
Jídelna Aine, okrajově Diagh Cítím, že mě Aine pozorně poslouchá, ale že se v ní míchají různé emoce. Smutek, zahanbení, vztek. Zase ten vztek... Mám nutkání promnout si oběma rukama spánky. Vztek byl podle všeho teď něco jako obvyklá nálada mé bývalé spolukolejnice. A já si na to stále nemohu zvyknout. Snažím se soustředit na její slova a ne na to, co cítí. |
doba vygenerování stránky: 1.4016151428223 sekund