| |||
Chodba před kuchyní - Jídelna Derran, jinak nikdo Tak kuchař krve opravdu neměl ani kapku, o tu svoji se podělit nechtěl a mě se od něj ani žádnou krev získat nepodařilo. Ty moje zoufalé pokusy totiž stejně měli jen malou šanci na úspěch. Chvilku na to co jsem skončila ve svých pokusech se celá chodba začala otřásat, kameny skřípat o sebe a přesouvat se. I když ani jeden z nás neudělal ani krok stáli jsme najednou v jiné chodbě. Pořád na stejné místě, i tak ale jinde. Pořádně se mi z toho hýbání stěn kolem mě zamotala hlava. Ještě chvilku po tom co přestavování skončilo jsem zůstávala bez hnutí shrbená u zdi. Ze svých mdlob jsem se však zase rychle vzpamatovala když se ke mě donesla ta lahodná vůně která se linula chodbou. Jak jsem teď cítila krev byla moje moje žízeň snad ještě horší. V krku jsem měla sucho jako po lesním požáru. I tak už se mi ale samou nedočkavostí sbíhaly sliny. Žíznivě jsem zasípala a prohnala se kolem, jako kdyby tam už vlastně ani nebyl. Jídelna je teď v podstatě hned za rohem takže už jsem nemusela jít přes halu. Jen na okamžik se zastavím ve dveřích jídelny. Nějak jsem doufala že tady už nebudu muset trpět žízní. Byla bych se vrhla hned po prvním poháru na který bych dosáhla, ale vím jak to dopadlo naposledy. Ten kousek to musím ještě vydržet. Prošla jsem přes jídelnu podél stolu na u dveří, kolem toho pavoučího muže, až na konec. K poslednímu stolu kde ležela cedulka s mým jménem. Pohár se džbánem byly trochu jiné, tyhle na sobě měli mírně vystouplé symboly plamínku. Ale proč nemůžou být takovéhle všechny, to bych nemusela až na druhou stranu jídelny. Dál nad tím nepřemýšlím, bez meškání popadnu pohár oběma rukama a nakloním ho do sebe. Vlastně jsem toho ale víc vylila na sebe než do sebe, takže jsem z něj neměla ani dva loky. I tak si slastně povzdechnu, prázdný pohár hned pustím z rukou a sáhnu po džbánu. Ani jsem si nedolívala a pila rovnou z něj. Míň nedočkavě než předtím, ale i tak mi krev kvůli širokému hrdlu džbánu stékala po bradě. Rychle jsem se vzpamatovala a skoro v mžiku na nějakou žízeň zapomněla. Obejdu stůl a sednu na židli. Z krve kterou jsem rozlila před stolem zůstala malá krvavá loužička. |
| |||
Jídelna Lailah Přeci jen se mi trochu uleví jakmile Lailah začala mluvit. Sotva znatelně sebou však cuknu při zvuku jejího hlasu. Nějak jsem si to ani neuvědomila, i když jsem s tím měla počítat když je teď vlastně kluk. Byla by to asi jinak dost trapná situace kdybych se k ní takhle vecpala a ona se nechtěla bavit. Jak teda se teda asi cítila ona když jsem ji předtím tak hrubě odmítla. Lailah to tak ale možná ani nevnímala. Naštěstí. A nebo to možná jen nedávala najevo. Já budu ale raději doufala v tu první možnost. Hned pochopím kam svými slovy asi míří. Alespoň tu první část, u té druhé s nejsem tak jistá. Nic na to ale zatím neříkám, dokud si v tichosti neposlechnu co mi to chtěla Lailah povědět. Rty mám při tom pevně semknuté do skoro vodorovné linky, jak přemýšlím co bych na to měla říct. Taky nechci aby ze mě zase vypadla nějaká kravina. Naštěstí se ale ani nemusím nějak bránit nutkání že bych chtěla něco říct. Přitom na ni koukám trochu jako kdybych snad z její tváře mohla vyčíst co bych na to měla říct. Nějakou nápovědu. Co to udělalo s námi? Když utichne zahanbeně skloním hlavu a několik pramenů černých vlasů mi z části zakryjí tvář. Vždyť já na Lailu za celou tu dobu ani nepomyslela. Celou dobu jsem myslela jen na sebe a jak bych vyřešila svůj vlastní problém. Přitom ona mohla potřebovat moji pomoc...i když nevím jak a jestli bych ji mohla pomoci. Připadám si teď jako snad ta největší sobecká mrcha a nejraději bych se někam zahrabala. Moje krátká chvilka radosti z toho že ji znovu vidím a můžu s ní prohodit pár slov se rychle změnila ve zlost. Naštvaná jsem ale jen na sebe. Možná si to jen moc beru a vlastně o nic nejde. Řeknu si s tím že mi to snad trochu ulehčí. Ale moc mi to nepomůže. "Já vlastně ještě ani nevím co se stalo s tebou" odpovím pořád stejně opatrně. Snažím se mluvit tiše a pomalu protože tak mám pocit že nezním tak jedovatě. Tak jako tak to na mých slovech bylo poznat. Pochopím jestli se jí o tom nebude chtít mluvit, i když mě to opravdu zajímá. Určitě to nebude zrovna nic příjemného na co by chtěla vzpomínat. "Ale mě by se tohle...stejně nejspíš nevyhnulo" zamručím znechuceně nad svojí situací. Ani Lailah nejspíš není kdovíjak nadšená tím jak na tom je. Ale co já vím, myšlenky číst neumím. Naštěstí. To bych už as i úplně přišla o rozum kdyby se k těm mým myšlenkám ještě přidávaly myšlenky a vzpomínky ostatních kolem mě. Nervózně propletu prsty. "Myslíš co to udělalo s námi... jako mezi námi?" zeptám se jen pro jistotu. "Já doufám že nic...ehm... že jsme pořád kamarádky" odpovím nakonec a přijdu si při tom stejně nejistě, skoro až trapně. Tak jako tomu bylo dřív. A i když jsem se tak cítila nerada, teď jsem to uvítala. Vlastně nevím jestli se ta krátká chvíle co se známe dá považovat za přátelství. Ale já to tak beru. Nikdy předtím jsem žádnou kamarádku neměla. S matkou jsme pořád jen cestovali a nikde jsme nezůstávali příliš dlouho. A já se vlastně stejně s nikým moc nebavila. Taky se nikdo nechtěl moc bavit se mnou. Zvednu hlavu a těknu pohledem od Lailah k jednomu z talířů plného jídla. Snad jsem to pochopila správně a neplácala jen nesmysly. |
| |||
Jídelna S mírně nakloněnou hlavou na stranu na něj netrpělivě hledím zlatými očky. Nevypadá příliš duchapřítomně. A stále má kolem sebe tu potemnělou auru. Mlčky poslouchám jeho rezignovaným slovům. Tak ředitel má tohle všechno na svědomí huh? O fungování vzdělávacích institucí toho moc nevím, ale něco mi říká, že jako hlava školy za moc nestojí. Skvělé. Procedím mezi zuby otráveně. Netvrdím, že být v koleji s názvem "směs" lahodilo mým uším a sympatizovalo s mou dračí hrdostí, ale tohle není řešení podle mých představ. Na druhou stranu - privátní třetí patro nezní špatně. Promluvím s ředitelem sama! Prolétne mi hlavou a jen letmo zaznamenám lusknutí prstů a příchod profesora s několika studenty. Jemně na Tortuna položím dlaň, chystajíc se mu něco navrhnout, když si všimnu pavoučíka stepujícího kousek od nás. Vypadal, že má také něco na srdci. Běžně bych ho s klidným svědomím nechala stát a čekat, až si já vyřídím co potřebuji. Ale teď jsem měla pocit, že bych měla nechat Tortunovi trochu prostoru k tomu, aby se zase vrátil do původního stavu. Uvidíme se později? Ruku z něho stáhnu a ať mi odpoví cokoliv, obejdu pavouka a zamířím k jedné z obrovských hromad masa. |
| |||
U mostu --> Jídelna Chrys, Shrey, Ylrys, Tortun, Tabithi, Aine Jen jsem si odfrkla na profesorova slova, než jsem se pustila do svého sebevražedného letu na Shrey. Jenže v mém počinu mi zabránila vlna krystalické mlhy. Chvíli sebou mlátím, ale ve skutečnosti jsem se ani nehnula, to jen svaly se mi napínaly, ovšem bezúčelně. „Uuuaaarrrgghh,“ vykřikla jsem naštvaně, ale bylo to zbytečné. Mé tělo se v krystalovém obalu neslo směrem k profesorovi. Poté společně s levitující Ylrys a s profesorem mizíme směrem ke škole a projdeme rovnou do jídelny. Před námi jsou Tortun a Tabithi. Jen letmo si povšimnu lusknutí prstů, když mám dojem, jakoby mi někdo stáhl rudý závoj z očí. A já zalapám po dechu. „Do háje...,“ zašeptám a nemám daleko k slzám. Co jsem to provedla? Nejdřív ten kluk, a pak... Jestli jsem si tu někoho ihned začala vážit, byl to právě profesor Chrys. Co jsem mu to řekla... Jak jsem to s ním mluvila... Chrys nás odnese ke stolu, uvolní z krystalů a přikáže nám, abychom se najedli. Lehce se třesu a jen sotva znatelně přikývnu a splním jeho příkaz. Stydím se, stydím se víc, než bych si dokázala představit. Ihned se však napiju, abych se uklidnila. Zrovna pokládám pohár na stůl už z půlky vypitý, když se vedle mě objeví Aine. „Já... Ahoj,“ trochu zmateně odpovím a věnuji ji nervózní úsměv. O čem, o čem...? Přijde mi, že od té doby uplynulo snad sto let. „Tak nějak.. Jsem přemýšlela, co se to s námi stalo a co to udělalo s námi,“ trochu smutně jsem se usmála. Ze mě to udělalo zrůdu... To už vím. Nespokojeně se ošiju. |
| |||
Chodba v 1. patře - Jídelna čt. 20:00 Yqi, Aliana - Lailah, okrajově Ylrys Jen se dostaneme ke schodům kentaurka si na ně hned postěžuje. Dolů ze schodů si opět pomůžu křídly, takže je tak napůl sletím a zastavím na posledním schodu. Jak vcházím do haly rozhlédnu se k kolem jestli někde neuvidím toho rohatého démona. Přece se mi trochu uleví když po něm nikde není ani stopy. U nástěnky pořád ještě postávala Nybe s několika dalšími. Počkala jsem pod schody než sleze i kentaurka. Jen se dostala dolů spustila o vůni jídla. Zhluboka se nadechnu nosem. Měla pravdu, opravdu už to tady vonělo z jídelny. Asi jsem byla příliš zaměstnaná démonem takže jsem si to ani neuvědomila. "Máš pravdu..." souhlasím s ní. Jen ale co ale začne o pavoucích s úšklebkem si ji prohlédnu. Tváří se ale že to opravdu myslí vážně. Netuším co kentauři jedí, ale čekala bych spíš třeba nějakou tu zeleninu než hmyz. Aliana taky souhlasí ale vykročí opačným směrem, tedy ke kuchyňce. Ví vůbec kam jde?Vždyť jsem jim neříkala kde přesně kuchyňka, jen že je v přízemí. "Nevím no, mě se teda nic vařit nechce" okomentuji její postup mrzutě. Ale co mě je po ní. Jestli si chce něco udělat klidně může. Já jdu ale do jídelny, buď sama nebo s kentaurkou, to je mi už docela jedno. Projdu tou dlouho chodbou až ke dveřím jídelny. Projede mnou náhlá vlna nadšení, když už ze dveří jídelny uvidím rudé křídlo. Doufám že mě taky bude chtít vidět, nebo se mnou mluvit když jsem ji předtím odmítla. To bylo jen krátce po mojí šarvátce s tím zatraceným skřetem. Však tomu já se ještě pomstím. Lailah sedí hned vedle té okaté obludnosti ale té si snažím moc nevšímat. Ze všech těch jejích očí mám nepříjemný pocit. "Ahoj" pozdravím Lailah když ji obejdu abych se mohla posadit. Doufám že teď není nevhodná chvíle, protože předtím to nebyla právě vhodná chvíle pro mě. Sednu si na židli hned vedle a slabě se na ni usměji. "O čem jsi to se mnou předtím před knihovnou chtěla mluvit?" zeptám se jí opatrně. |
| |||
Hala - Jídelna Nybe, Sonja, Marcos, okrajově Paleph, Shae a všichni, které potkáme. Paleph může vidět, že nosím několik šperků. Na pravém prostředníčku se vyjímá poměrně velký prsten s nějakým znakem, pravděpodobně rodu. V uších mám drobnější visací náušnice s bílými kamínky a pod mokrou připlesknutou košilí k hrudi se u klíční kosti rýsuje jemný náhrdelník, který ovšem nejde vidět. Nic z toho ovšem nevypadá na zlato. Spíše stříbro nebo nějaký jiný kov štříbrné barvy. Když se vydá od nás pryč, slušně se s ním rozloučím a vyprovodím ho jemnou úklonou. Přitom zaznamenám dvě procházející slečny. Jedna z nich se po nás dívala. Věnuji ji pohled a když se jí na mile vyhlížející tváři objeví úsměv, usměji se na ni taky a pokývnu hlavou na pozdrav. Krátce obdivně sjedu očima její bílé vlasy, než se má pozornost vrátí zpátky. Musím Nybe uznat jednu věc, když mi tak začne mapovat v mém rozvrhu, ta hodina je skutečně v polovině a já za celý den nic nejedl. A vůbec, co je to za nesmyslmít výuku hned po příchodu? Dělají si tu ze mě legraci? Ještě jsem ani neviděl svůj pokoj. A co třeba převléknout si vhodný oděv? To mám jít na hodinu v tomhle uváleném mokrém úboru, co patří dát tak maximálně pradleně? No to ne! To ani omylem! Půjdu až na tu hodinu ve 24:00, mezitím se najím, trochu spočinu po té dlouhé cestě a potažmo i upravím... Jen mám strach, aby na mě po té cestě mezitím nedolehla únava. Nevim jaký režim mají zubatí vlci nebo okaté bestie, ale lidé většinou v noci SPÍ. Asi to zdejšímu řediteli nikdo neřekl. Ujede mi při pohledu do rozvrhu škleb k jedné straně. *Bude to opravdu vtipné, si převracet režim.* Zvednu hlavu k Nybe. "Spousta říkáš?" odpovím zamyšleně. *No, jen aby mi nějaké pití ještě nepomohlo s tou únavou.* "Hmmm..." zamručím a pokývám. Okolo nás v tu chvíli prochází další slečna, vysoká, blond se světlou pletí a oděná do pánského společenského obleku. Nevěděl jsem, že takové věci mohou nosit i slečny. I ona se usměje a slušně pozdraví. Vykouzlí mi to opravdu potěšený úsměv na rtech, jak jsou tu všichni milí, když pominu kurtizánu a okatou bestii. Složím ruku v lokti a mírně ji nahnu k hrudi jako součást pozdravu při hlubší úkloně. "Bonsoir," vyřknu směrem k ní. Má zjevně někam namířeno, tak ji jen vyprovodím úsměvem a vrátím se pohledem zpět k Nybe. "Máš pravdu, najíst se je poměrně dobrý nápad. Nejedl jsem nic skoro celý den a cesta sem byla hodně dlouhá. Půjdeme do jídelny," přidám se k ní a pohlédnu s tím potěšeným úsměvem, co mi ještě nezmizel z tváře na rusovlásku, co se k nám přidala. "A představíš nás?" vybídnu Nybe s tím, že hned po představení jsem schopen vyrazit do jídelny. Cestou se budu rozhlížet, protože to tu vypadá úplně jinak, než předtím. |
doba vygenerování stránky: 1.5744428634644 sekund