| |||
Jídelna Tortun, Tabithi, okrajově Vesa, Marcos, Ylrys, Lailah Nakonec se ve stěně objeví profesor s Lailah a Ylrys. Během okamžiků vypadají lépe. Mihne se tady naga a zčoří krev. Dopiji pohár, který mám v ruce a přiblížím se více k upírovi, abych si ho doplnil. Během toho mu pokynu hlavou, jestli mne vůbec vezme na vědomí. Potom se vydám k profesorskému stolu. Zastavím se kousek od těch dvou a protože jim nechci skákat do řeči, tak jen potichu upíjím z pohárů a čekám, až budu moci promluvit. |
| |||
Ylrys, Lailah, Vesa, okrajově Tortun, Tabithi, Marcos, Diagh Vejdu dovnitř připraven zasáhnout, kdyby se Ylrys aura rozvinula. Nicméně se nic nestane a vypadá to, že se děvčata uklidnila. Donesu je tedy ke stolu, kde je pustím z krystalů. "Pořádně se najezte, obě dvě," nakáži jim. "Pro Vás si potom dojdu, abyste si splnila trest," připomenu ještě Ylrys, když si všimnu Vesy, jak si bere krev s sebou. Alespoň nejdu zaš tak pozdě. Potom děkovně kývnu hlavou směrem k Tortunovi a upíří rychlostí následuji Vesu. V okamžiku tedy, kdy začne první lok, již zavírám dveře. Ty se během okamžiku polijí krystaly, takže nejdou otevřít ani z jedné strany. Skočím upíří rychlostí více do místnosti a otočím se k ní... Němu. "Vítejte na individuální hodině. Mohla byste začít tím, že mi shrnete své schopnosti a případně přidala nápad, co byste chtěla zlepšit?" |
| |||
Pokoj - MT02 Na školní budíček jsem nijak nereagovala a spokojeně dál zůstávala v posteli. Když už jsem se po další zatraceně dlouhé chvílí konečně rozhodla zvednout z ničeho nic jsem upadla do bezvědomí. Nedobrovolně jsem si tak prodloužila čas v posteli. Když se mi konečně vrátilo vědomí rychle Zašmátrám po rozvrhu na nočním stolku. Hned jako první tam je moje individuální hodina. Nemám ponětí jak dlouho jsem byla mimo, ale vážně doufám že není pozdě. Prohlížím rozvrh pořád se mi něco nezdá. Ne že by bylo něco s rozvrhem, ten mi přijde pořád stejný, předtím jsem ho nějak nezkoumala takže nevím jestli je tam něco jinak. Jak se ale zadívám dolů rázem mi dojde co je špatně. Kde jsou moje prsa!? Nechápavě zírám dolů na svůj hrudník. Zrcadlo! Kde je tady zrcadlo. Úzkostlivě se rozhlížím po pokoji ale žádné zrcadlo nikde nevidím. Slzy mám téměř na krajíčku. Co to je za pokoj, že tady nikde není ani zrcadlo? Přesunu se tedy do koupelny, tam už přece musí být. Přeci jen, alespoň v koupelně máme zrcadlo. Prohlížím se v zrcadle a začíná mi pomalu docházet ten zvláštní pocit který mám od probuzení...od toho prvního probuzení, než jsem upadla do bezvědomí. I tak mi dlouho trvalo než mi došlo že ten fešák předemnou je vlastně můj odraz. To jsem se prostě probudila jako opačné pohlaví? Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím jak bych vypadala jako muž, ale i takhle jsem byla krásná. Panika tak pomalu ustoupila. Otáčela jsem se před zrcadlem a prohlížela se snad ze všech možných úhlů. Kromě tváře byly asi nejvýraznější změnou rudé vlasy. Moje šupiny zůstali tmavě modré a měli i svůj obvyklý, téměř sametový lesk. Možná by se tahle situace dala využít k nějaké srandě. Ale ne to by nefungovalo, je to tady sice banda blbečků ale i když jim to nerada přiznávám nejspíš nejsou zase až tak hloupý aby si nedokázali spojit jedna a jedna dohromady. Ale co já vím, třeba by přeci jen něco vyšlo. Každopádně ani hlupáky není radno podceňovat. Při tom obdivování mi ale unikl jeden důležitý detail. A sice jak si může vůbec někdo dovolit měnit pohlaví studentů bez jejich svolení, natož vědomí. Co studentů, kdyby se to stalo někomu jinému bylo by mi to úplně jedno a ještě bych se mu nejspíš taky vysmála. Ale fakt že to někdo udělal mě nenechám jen tak. Pomstít se tomu kdo to má na svědomí přímo možná bude nad moje schopnosti, ale jistě dokážu něco vymyslet. Ať už se mi moje mužská podoba líbí jak chce, rozhodně chci zpátky svojí původní. Pár hodin to vydržím. Nechám prohlížení a vypravím se na hodinu. Být to normální hodina nikam bych nespěchala protože by mě nějak netrápilo že bych se zpozdila, ale protože je to moje individuální hodina nechci z ní zmeškat pokud možno ani minutku. Jako první však nezamířím na vyučování ale do jídelny. Ne že bych tak úplně věděla kam se plazit, vede mě spíš lahodná vůně krve. Cestou přes halu, která je teď o poznání větší. Trochu se mi uleví když hodiny ukazují teprve osmou. Takže jsem tu individuální nezaspala. Nebudu mít ale čas v klidu se napít. Jídlo s sebou bude stačit. Napůl cesty chodbou do jídelny se zastavím a vezmu krev snad ze džbánů a pohárů které jsou na stolech nejblíž ke dveřím. Krev se vznese jako kdyby tekla do vzhůru a směrem ke mě. Samozřejmě neopomenu vyprázdnit taky poháry nejblíže pavoukovi. Tomu zůstane plný jen ten který má právě v ruce. Jak krev přiletí ke mě zformuji ji jako obvykle do tvaru koule. S večeří...nebo vlastně spíš snídaní vznášející se kousek za mnou konečně vyrazím na hodinu. Celý ten přesun z chodby do MT02 mi díky mojí rychlosti zabere jen pár vteřin. K mojí nelibosti je ale místnost prázdná. Takže mi nezbývá než počkat než se profesor uráčí dorazit. Svoje čekání, které snad nebude tak dlouhé, si trochu zpříjemním pitím. |
| |||
Hala - Jídelna Ani na to jestli se teda umí v něco proměnit mi nějak neodpověděl, jen se usmál a nic neříkal. Tak asi vážně nic neumí, a nebo ještě neví co umí. Ale stejně, v dlačí koleji přece nebude jenom tak ne? No třeba se ukáže až časem, tak to teď nemá smysl se v tom dál patlat. Zvědavost mě ale rozhodně neopustila. Moje náhlá proměna ho nijak nevyděsila...snad naštěstí, protože jsem se s ním ještě chtěla bavit. Zůstal jen zaujatě zírat. Zato to jeho zvířátko mělo přesně takovou reakci jakou jsem čekala, teda ne že by mu schovávání v náručí nějak pomohlo kdybych chtěla něco provést. Spokojeně při Raviho slovech pokývám hlavou a zdlouhavě při tom zavrčím. Je to opravdu tichounké zavrčení, vlastně spíš zní jako zapředení velké kočky. Po tom co na něj fouknu vypadá jako kdyby zrovna vstal. Pobaveně zamručím jako v takové dračí verzi smíchu. Nebo možná spíš posměchu. Mezitím co se já vyptávám Sonji na její kamarádku Ravi se začne vybavovat se zlatorohým Palephem co přišel před chvilkou. Jen na ně mrknu když zmíní moje jméno. Vrátím se zpátky k Sonje, která bohužel nevěděla kde je Miko, ale za to věděla kde by se dalo najít něco k pití. Takže kuchyňka je v přízemí a společenka... ne, ta je až moc daleko. Ještě navrhne jídelnu a to by bylo snad ještě lepší. "To je skvělej nápad" souhlasím hned. "To se rovnou můžem taky nadlábnout...Takže se přidáš taky že?" zeptám se ještě jen pro jistotu, protože mi to tak vyznělo. Někdy mezitím se tady jen na otočku mihne Aine. Nějaká mrzutá, ani nepozdraví jen koukne na nástěnku a zase zmizí. Jak ale začneme "opravdu" plánovat Ravi, hned na to zaprotestuje a snaží se vycouvat s tím že má mít teď hodinu, tak se mu v rychlosti podívám do rozvrhu jen co ho vytáhnul. Teď se vlastně ani nemusím nějak snažit protože ho teď s přehledem převyšuju. Co tam měl zapsáno za hodinu nevím protože písmena jsem měla ze svýho pohledu obráceně. Hned se zase proměním do lidské podoby a ukážu prstem na políčko v jeho rozvrhu. "Vždyť tahle hodina ti bude už za chvilku končit, to už nemá ani cenu tam ani chodit" ledabyle nad tím mávnu rukou. "A za čtyři hoďky se toho dá stihnout spóusta" na slovo spousta dám extra důraz. Pak tam má ještě nějakou hodinu, takže na ten večírek to fakt asi nebude. A když už jsem u těch hodin... možná bych se taky mohla podívat jak jsem na tom s hodinama já. Bylo by asi divný že bych dneska neměla žádný učení. Napadne mě jak koukám na ten jeho rozvr. Ále, určitě mám teď taky volno. Další nováček, co se zatím bavil hlavně s Ravim byl taky pro oslavování, ale šel pryč že má taky nějakou hodinu. Takže jsme zbyly už jenom já, Ravi a Sonja. "Takže jak teda? Já se jdu nejdřív něčeho najíst" oznámím oběma. Rozhodně nebudu nikoho přemlouvat nebo prosit na kolenou aby šel taky. Chviličku počkám jak se rozhodnou a pak se vydám na jídlo. |
doba vygenerování stránky: 1.6754999160767 sekund