| |||
Hala Ravi, Paleph, Nybe "Ahoj" odpovím zvesela Nybe. Konečně někdo normální. Magoři tam venku. "Kde je Miko netuším, ale pití by mohlo být teoreticky v kucyhňce, možná ve společenkách." pohodím rameny. "Nepovídej, dračí kolej, to jsou mi změny." rukou obkreslím halu, jelikož i ta vypadá jinak. Na ty dva co tady stojí, se jen pousměju, aby věděli, že o nich vím. Nehodlám na ně civět, obzvláště ne na toho rohatého. Ale po očku je sem tam zkontroluju. Pak ucítím vůni, která se line z jídelny. "nebo bychom se mohli jít podívat co je v jídelně. Třeb se tam najde něco vhodného k přituknutí." |
| |||
U mostu Han, Chrys, Shrey, Ylrys, Lailah Můj úder poslal dotyčnou k zemi a já se nahlas zasmála. Přesto jsem ji nevěnovala zas tak tolik pozornosti, protože Han byl hlavním cílem mé snahy a pořád na mém hledáčku byl číslo jedna. To, že má aura donutila zbytek přítomných zvažovat, jestli by nebylo lepší si zlomit vaz o nejbližší hrbol jsem brala jen jako pozitivum. Nádech utrpení… beznaděje… nebylo nic lepšího. Jazyk mi mrsknul přes zuby, ukazující svou délku a už-už jsem chtěla čapnout dotyčného a nejspíše oddělit jeho pánev od hrudníku… rozdělit jej na dva díly a sníst jej na méně kousnutí, než by bylo normálně potřeba, ale moje natažená ruka se brzo začala měnit v krystaly? Nebo spíše jimi byla pokrytá? Moje oči na rukou se zastavily pod náporem krystalů a můj pohled byl brzo zredukován na pohled na hlavě, protože všechny ostatní oči měli pohled pokřivený krystaly. Hlasitě jsem vydechla a zasmála jsem se se slovy: „Utrpení… beznaděje… agónie… a přesto jste tu vy, učiteli? Hah-ha-ha… pokud nedokážete uspokojit můj hlad? Musím si poradit… SAMA! Věděl jste... v jakém stavu... vás opouštím...“ Opět jsem se hlasitě zasmála a párkrát hlavou škubla. Svaly se natáhly, ale svojí rychlostí a silou jsem si nedokázala zlomit vaz. Krystaly byly moc daleko na to, abych dokázala rotovat hlavu až do takového úhlu, aby se mi zlomila páteř. „Tsch…“ jazykem jsem si přejela přes zuby a udělala v něm několik ranek, které začaly krvácet. Jazyk jsem otočila téměř jako kus masa, který by mě lákal a nechala si kapat vlastní krev do otevřené tlamy, která brzo sklapla hned na to, jakmile se jazyk schoval za zuby. „Tak blízko… přesto… mi není zas… tak špatně…“ zasmála jsem se, protože několik osob okolo mne nevydrželo nápor mé aury a aspoň to uklidňovalo můj hlad a nutkání se zabavit aspoň vlastní bolestí. |
| |||
U mostu Han, Chrys, Shrey, Ylrys Úlevně jsem vydechla, když se Chrys objevil a snesla se o trochu níž, ovšem on vyskočil až nade mě. Nechápavě jsem vzhlédla vzhůru, ochotná snad na něj i vztekle zakřičet. Co to je? Škubla jsem sebou pod návalem těch negativních emocí. V přítomnosti Chryse jsem se tak většinou necítila. |
| |||
Vedle ředitelny - jídelna Jen co jsem se posadila na studenou zem, z ředitelny se ozval (pravděpodobně) ředitelův smích. Zamrazí mě z něho na šupinách a to je co říct. Za mé existence se mi to stalo jen párkrát. Ostatně - koho by se měl bát drak? Ticho, které prostřídalo smích netrvalo dlouho a náhlé otřesy školy mě donutily vyskočit na nohy. S nakrčeným obočím a nedůvěřivým pohledem sleduji, jak se zpod kamenů vysouvají další kameny a utvářejí tak mnohem větší prostor. Celkově to vypadalo, že se škola zvětšila. Když už se chystám prolomit svou chvilku trpělivosti a vpadnout do ředitelny, cosi mě začne na šupinkách pálit. Vezmu rozvrh do ruky a párkrát si ho prohlédnu, než si na druhé straně všimnu vzkazu. Dračí kolej?! Hlasitě zasyčím a párkrát to kolem mě podrážděně zajiskří. Co to má znamant? Tohle je řešení?! Zrak od rozvrhu odtrhnu v momentě, kdy kolem mě prochází Tortun. Špatnou náladu z něj cítím až na špičce ocasu. ,,To-" nestihnu nic říct, protože se u mě nezdrží a míří kamsi do přízemí. Nečekám a následuji ho až do jídelny, kde si jen koutkem oka všimnu, že se naplnily stoly. Tentokrát hromadám masa nevěnuju pozornost. ,,Tortune," vezmu ho za rameno a jemně s ním zatřesu, aby přestal koukat do blba a všímal si mě. Vždyť tu přece stojím! ,,Co se stalo? Co to má bejt?" Zamračeně před něj položím svůj změněný rozvrh. Muselo mu být jasné, že mi takováhle změna nejde přes čumák. ,,Dračí kolej, huh?" |
| |||
Vnitřní skleník Co teď? |
| |||
především Tabi, jinak VŠICHNI Z pracovny jsou slyšet jen zvuky hlasů, jak konkrétní slova brání ochranné pole ředitelny. Trvá poměrně dlouho, než konečně vykráčím sám ven na chodbu. Mračím se jak bůh pomsty a rozhodně nejsem v dobrém rozpoložení. Když si všimnu Tabithi, jen jí pokynu hlavou ať jde za mnou a vyrazím rázným krokem ke schodům. Projdu školou a nikoho si nevšímám, jestli se mne pokusí někdo zastavit, jen ho obejdu. Nakonec se můj rozzlobený výraz rozvolní spíše do zamračeně zamyšleného. Sejdu až do jídelny a zamířím k profesorskému stolu. Usadím se na kraj a potom mávnu rukou. Zmizí cedule a přízemím brzy začne vonět jídlo. Pokud to dojde někdo zkontrolovat, stoly se opět prohýbají pod jídlem a džbány. Vše je v nádobí černé barvy a džbány a poháry jsou vykládané drahými kameny. Opřu si loket o stůl a zahledím se do prázdna, jak jen čekám, až se škola dojde najíst. |
| |||
Před školou - Hala - Vnitřní skleník především Dolly a Rubus, také všichni v masakru před školou a zbytky hodiny čarodějů Kolem se začnou dít věci, bitka, pády, krystaly... Nejsem ani schopen všechno vnímat. Jediné co pořádně postřehnu je, že chlapec přestane jiskřit, takže ho okamžitě zamotám do pavučin a zvednu do vzduchu, abych splnil přání Lailah... A teď i profesora. Měl štěstí, že jsem se po něm zrovna podíval, protože jinak bych vůbec netušil, že mluvil. Hodím starostlivým pohledem po Lailah a potom vyrazím i s kokonem zpět do školy. Zhruba vím, kde hledat, protože se předtím Rubus objevil v hale a odešel směrem k jídelně, jestli tam vůbec ještě jídelna je. Dá mi to chvíli hledání, ale nakonec dorazím k vnitřnímu skleníku. Neobtěžuji se klepáním, prostě rozrazím dveře a nakráčím dovnitř. "Potřebujeme lékařskou pomoc!" pronesu důrazně. |
| |||
Před školou, plácek u mostu Mával jsem kolem ní tlapami, ale nedařilo se mi ji zasáhnout. Naopak využila momentu, kdy jsem měl mezeru mezi tlapami a zakousla se do mne (24%). Napřed jsem sebou cuknul, ale potom se můj zubatý úsměv ještě rozšířil a já se štěkavě rozesmál. Jak do ní vstupuje má krev, vstupuje do ní i část podstaty mého zrození - pravé nefalšované lidské negativní emoce. Jsem zvědavý jak si s tím poradí. Potom mou náladu začlo prudce měnit ovlivění mé mysli. Taková beznaděj, že už nikdy nebude žádná zábava.. Takové neskutečné pálení, že jakákoliv má zábava nikdy nebyla zábavná... Ze smíchu přejdu do kňučení. Cítím jak se blíží Ylrys a ani na ni nemusím hledět. Mé srdce zaplesá, že si mne vybrala a že ukončí můj život v grandiózním roztrhání mého těla na kusy. I když se cítím naprosto zoufalý a nechce se mi pohnout jediným svalem, cítím, jak na pozadí bublá něco jiného... Něco nového... Něco co nemá ještě dost sil, aby to převzalo mé tělo. Najednou se andělice odtrhla a já jen lehce vypískl, jak mnou projela bolest, která byla více než vítaná, i když to nebyla ta prvá... A pak najednou byla fuč. A byla tady Ylrys. Po zádech nemotorně, s viglením zadku se k ní pošoupnu o kousek blíž. "Yyyyylllll....." Hledím na ní vzhůru nohama a jazyk mám vypadlý z tlamy. Potom jen mrknu a ona je v krystalech. Nechápavě mrknu znovu a více zakňučím. |
| |||
Před školou Jiskření překvapí i mne samotného a rychle se podívám po lišce, zda jsem jí neublížil. Nevypadá ale příliš zraněně, takže se mi uleví a unaveně přivřu oči. Někdo se přes jiskry snaží dostat, ale neovládám je vlastní vůlí, tudíž se ke mne nic nedostane... Tedy nic... Do mé mysli se vkrade ten samý pocit, který jsem z Rosy stahoval v hale. Ta beznadějnost, ta... Zbytečnost. Jiskry z mého těla ustanou, protože není třeba, aby se mé tělo léčilo. Lehce zakloním hlavu, abych viděl na Ylrys a jen doufám, že ona si všimne mne. Ani nevnímám, že se tady objeví někdo nový. Jen tam tak ležím a očekávám svůj osud, který mne vytrhne z téhle mrzké existence. |
doba vygenerování stránky: 1.7512950897217 sekund