| |||
Diagh, Dolly, Han, Lailah, Shrey, Ylrys Sleduji odchod Ylrys, doufaje, že škola urychleně zajistí nějakou potravu pro studenty, protože jejich sebeovládání je opravdu něco, co se potřebují nutně naučit úplně všichni tady. Nicméně hned mne cinkne stopa mé moci, když mne studentka přes mé krystaly požádá o pomoc. Nevím co mne tam čeká, takže si nechám několik okamžiků na to, aby mé tělo pokryla slabá vrstva krystalů. Potom již upíří rychlostí se přesunu na místo, odkud mne požádala o pomoc. V rychlosti se rozhlédnu a vyhodnotím situaci. Je zde Ylrys, kolem které se očividně šíří její aura, která dle všeho zasáhla chlapce, polodračici a lišku. Dle jejích otevřených očí a celkové atmosféře mám dojem, že to prostě už nevydržela. A hodina jí asi také moc neprospěla. Shrey se řítí z oblohy jak kokonek křídel. To si žádá můj okamžitý zásah i proto, aby cestou nesmetla Lailah. Vyskočím až nepřirozeně vysoko do vzduchu a snažíc se vyhnout jejímu ocasu (97%) jí zachytím a položím na zem. Lailah vypadla poměrně v pořádku, takže se spíše soustředím na lišku, jenž se válí po zemi a kňučí. Také se ve vzduchu vznáší silný pach krve. Několika krve. Rychlý zásah krystalů Hanovi alespoň zastaví krvácení z tepny. (Jeho hod 24% na obranu proti Lailah.) Vzhledem k tomu, co o něm vím z jeho složky se vrátím pohledem k andělce, zda je skutečně v pořádku. (Poprosím o hod %, pokud podhodíš 50, tvé negativní emoce okamžitě zesílí až do zatmění mysli.) Nicméně mezitím, co se snažím přijít na to, zda je Lailah v pořádku pokynu Diovi. "Odnes prosím toho lidského chlapce za Rubusem," protože ten rozhodně vypadá nejhůř. Nicméně už po něm neběhá nic, co by mělo zabránit v jeho odnesení. A pavouk vypadá, že místní situaci ustál. Po zhodnocení situace se mi zdá, že je Ylrys větší hrozbou než Lailah, takže se upíří rychlostí dostanu k ní a zabalím ji do krystalů. (109%) Před chvíli jsem si ozkoušel, jak její reakce a tělo funguje, takže nemám problém s jejím znehybněním. Než se ale přesunu někam dál, vrátím se pohledem k situaci, jak to vypadá. Bohužel, pokud Ylrys nechci proměnit v krystalickou sochu, tak její aura bude pořád fungovat. |
| |||
Pri moste Diagh, Dolly, Han, Lailah, Ylrys Pijavica je asi slabá v ich druhu, lebo ani s pomocou sa nevie z pavučín dostať- musí jej pomôcť až snovačka. Keď sa následne pozrie na mňa bezmocne rozhodím rukami, no sekundu na to už sledujem ako sa krvesajka pridáva do celej situácie. Začínalo o naberať obrátky! Potešene zakrútim končekom chvosta, a keď zacítim približujúcu sa energiu z haly, napadne ma, že z toho bude ozaj veľké, kvalitné divadlo... kým ma na kraji zmyslov nepošteglí, že je niečo zle. Viac nestihne, pretože ma ako veľká vlna preleje čosi, čo zaútočí na môj mozog, a ja nestihnem ani v duchu zanadávať za prijebaných mentálov. Možno stihnem, ale je to posledná koherentná myšlienka v mojej hlave. Štít zmizne, Chvíľu len s mávaním krídel levitujem vo vzduchu, pozerajúc sa na scénu podo mnou, v tvári absolútne prázdny výraz, v rukách lávový orb, ktorý ani neviem ako som v posledných sekundách pritúlila oboma pažami na hruď. Čo som tu vlastne robila? V čo som dúfala? Že tu ma naučia niečo, aby som, až ich nájdem, až raz zistím kto sú a kde sú...aby so vedela čo? Zabiť ich? Alebo im toľko ublížiť, aby vedeli ako bolo mne po celé tie roky? Koho som klamala? Nemala som na to. A možno už boli mŕtvi, a ja som to robila celé zbytočne. Všetko bolo zbytočné. Mala som vôbec nejaký cieľ? Nechápala som tento svet a tvory v ňom. Nechápala som ich rozhovory. Nikam som nepatrila. K nikomu. Celý môj život bolo jedno trápenie za druhým. Všetci ma neznášali, a tak som aj ja neznášala všetkých. Načo som vlastne žila? Načo som sa budila každý deň? Zbytočne. Všetko bolo zbytočné. Žiaden zmysel. Pohľad sa mi presunie na zem rovno podo mnou, skoro nevnímam čosi malé lietajúce ktoré sa zjaví pár metrov nižšie ako ja. Zem vyzerala lákavo. Mohla ma zbaviť toho prázdna. Mohla som som tam počkať, až ma to čudo príde milosrdne poslať do tmy a ticha. Odprevadiť ma z tohoto prehnitého, krutého, mučiaceho sveta. A aj keby nie, jednoducho tam budem ležať, kým ma neobrastie mach, a tráva a korene, a prijmú ma medzi seba. V tomto svete ma nikto nepotreboval, v ich svete...budem súčasťou zeme. Áno. Usmejem sa smutne, až črty mojej tváre naberú jemné línie, ktoré by tam v normálnom stave jakživ neboli. To je dobrý nápad. S tým pritiahnem nohy k hrudi, kolená sa dotýkajú orbu stále pritlačeného k trupu. Stiahnem krídla tuho okolo celého tela ako kuklu a započnem voľný pád smerom k zemi priamo cez leteckú dráhu lietajúcej upírky, s voľne vejúcim, ostrým chvostom, metajúcim sa odporom vetra na všetky strany, ťahajúcim sa za mnou. |
| |||
U mostu Diagh, Dolly, Han, Shrey, Ylrys Nijak jsem si neuvědomovala, že psisko bylo celé naježené od chlapce a že jsem Diagh požádala o nesplnitelnou věc. Nezvládala jsem se soustředit na víc věcí, sotva jsem zčásti měla pod kontrolou svou žízeň. Jeho krev... Všude je jeho krev... |
| |||
Hala Nybe, Paleph, Sonja Celou tu onu situaci s objasňováním co umím a co ne, velmi taktně přejdu milým úsměvem a jsem rád, že se zatím Nybe nerozhodla mě sežrat, i když z nějakého důvodu lidi nemusí. Nehodlám se v tom moc rýpat a jen se tvářím potěšeně, že zatím jí příjdu, jak řekla, docela v pohodě. Zvláštní, tipnul bych do tak úchvatné bytosti, že bude mít vznešenější slovník, ale třeba se učila mluvit od vidláků, co já vím. Myšlenky o jejím slovníku se však velmi rychle rozptýlí, když se promění na drobnější elegantní dračici. Srdce se mi snad na moment zastaví. Jen na ni hledím okouzlen a přitom cítím respekt. Do náručí se mi narve vyplašený Moonie, jen se na něj pousměji, ale hned zase vzhlédnu k ní a mapuji očima ty dokonalé štíhlé linie, krásná křídla, ty uhrančivé modré oči. Je to tak neuvěřitelné a přitom tak skutečné. "Jsi tak krásná," vydechnu zaujatě šeptem. Cítím nutkání se jen jemně dotknout...*Bože můj! Nehrab na ni! Jak by se to líbilo tobě? Je to bytost, na bytosti se nesahá!* usměrním sám sebe v duchu a ještě si i jednu pomyslně vlepím, aby mi bylo líp. V tu chvíli schytám horký vzduch do obličeje. Na vteřinu zavřu oči. *A to máš za to, že na ni tak civíš! Vzpamatuj se!* Usměji se lehce a koukni na ni nahoru zespod. "Impozantní, opravdu," potvrdím uznale a volnou rukou začnu upravovat vlasy. Shrábnu je ke straně a pohladím, když si všimnu, že k nám přichází někdo nový a ptá se na čas. Zmateně přejedu pohledem nástěnku, a než stačím odpovědět, odpověděl si sám, nicméně můj pohled se k němu opět vrátí. *Necivět! Necivět!* napomínám sám sebe a mile se usměji. Přeci jen lehce očima onoho rohatého muže přejedu pohledem, nicméně zjevně má vychování a nemá zuby až za roh, ani neslintá po ostatních. Má u mě jisté plus. "Oh! Také nováček?" ujede mi poměrně nadšeně, že tu nejsem jediný tak ztracený. "Dovolte, abych se vám představil. Jsem Ravi de La Fayette." Ukloním se slušně, jak se sluší a patří, tisknouc k sobě malého hranostaje. "Obávám se, že s tímhle vám teď nepomůžeme. Já jsem dorazil před chvílí, sám nevím, kam mám jít. A slečna Nybe, by jistě vědět mohla," ukáži na dračici vedle sebe. Nicméně, před malou chvílí se zjevně stala nějaká změna. I hala zde je o dost větší a vyzdobenější. Přibyla sem totiž nová kolej. Takže se obávám, že i kdyby to předtím někdo věděl, tak je dost možné, že už to není tam, kde to bylo, objasním a vřele se usměji a v tom si periferně všimnu, že Nybe na někoho mohutně mává. Otočím se po rudovlasé slečně a sjedu její outfit. *Takové boty mohou nosit dívky? To je dobré vědět.* Asi jsem hodně nedával pozor, že jsem si ani nevšiml, kde se tu tak vzala, jen jí věnuji úsměv, Nybe jí evidentně má co říct. Je nezdvořilé se do toho dámám vměšovat a navíc tu mám teď načnutou konverzaci, takže se zase otočím zpět na rohatého mládence a otevřu s nádechem ústa, abych pokračoval v konverzaci, načež uslyším: "Tady Ravi se chtěl napít..." což se mnou prudce cukne a urychleně k těm dvěma střelím pohledem. "Moment moment... ale já mám hodinu," vypravím ze sebe urychleně a rychle hledám v rozvrhu potvrzení, že tam není žádná změna. "Mile rád oslavím otevření dračí koleje...co třeba...dnes večer? To nedává smysl, vždyť je noc," zamumlám si konec věty tiše pro sebe. "Co třeba po výuce? Koneckonců, i ta Miko může mít výuku. Pokud nic nemáš, můžeš to klidně domluvit a já se mile rád připojím potom. Alespoň poznám někoho nového," navrhnu zvesela. "Možná by to pak chtělo nějaký seznamovací večírek na úrovni," otočím se s touhle větou i na mladíka. |
| |||
Chodba v prvním patře Aliana, Aine Ještě nedojdeme na své místo když se začne škola otřásat a měnit kentaurka se zvětší a já jsem ráda za podporu kterou mi poskytne abych neupadla. Můžu tak sledovat jak se okolí mění a zatím co po přeměně zírám na doplnění výzdoby chodby. „Ano tohle nejspíš nebude jenom pocit. A ne mapu nemám většinou se spoléhám na svou paměť.“ Právě proto bychom měli nosit desky neustále sebou, ta druhá dívka se nabídne že se zaletí podívat na nástěnku ovšem moc nadšená z toho není. Na druhou stranu tohle měl být úsměv ... „Díky to by nám skutečně pomohlo.“dodám potom a taky se usměji i když můj úsměv je poněkud nervózní. No tak věděla jsi že dřív nebo později se setkáš s někým s démonů, naštěstí setkání s drakem jsem měla odbyté hned po příchodu v jídelně ... Ano nazvat draka podivnou bytostí nebylo zrovna vhodné, ještě že to Shrey vzala tak ... dipomaticky. |
| |||
MT-02 -> Hala -> Před školou Cesta z výuky nebyla úplně nejpříjemnější a to navzdory tomu, že jsem se během několika vteřin po upuštění místnosti jsem si jazykem přejela přes ostré zuby a rozřízla si jej, abych utišila aspoň můj nekonečný hlad a touhu po krvi. Bolest téměř nulová a já naštvanost maximální... informace, že nedostanu najíst, protože jídlo není mne zrovna dvakrát nemotivovala a ty střípky mého vlastního souzení mne dokázali nasměrovat za tím jedním, kterého jsem hledala. Jediný, který mne byl schopný nasytit, pokud jsem nechtěla vyloženě dostat vyhazovov ze školy. Najít ten pach nebyl zas tak těžký a moje ignorace všech okolo mne zapříčinila, že moje vlastní aura nezačala ostatní uvádět do stavu, který nikdo nechce zažít. Brzo jsem viděla tu scenérii... a bylo mi absolutně šumák, co se mi stane. Škola nebyla schopná zajistit to jediné, co mne dokázalo držet v klidu a tak jsem se musela nějak přizpůsobit. Všem přítomným (Diagh, Dolly, Lailah, Shrey, Han) jsem se brzo ukázala na očích. Moje hlava mírně cukající vlevo s občasným křupnutím připomínající lámání kostí. Pro všechny to znamenalo, že je brzo začala zaplavovat moje aura (// Prosím PJ o vyjádření dopadů mé aury//) a já s hlasitým výdechem řekla: "HANE..." cokoliv mi zbývalo z mé soudnosti mi projíždělo mezi prsty jako písek a já věděla, že pokud mi nedá najíst, tak se brzo zakousnu do někoho z přítomných. I tak jsem se ale odrazila od země a plnou sílou udeřila Lailah (78%) a ať se mi již podařil útok nebo ne? Po dopadu jsem se zakousla do své ruky, tekutina z očích mi zaplavila tlamku a já se rozešla vůči Hanovi. Moje oči na rukou netěkající všude okolo, ale právě naopak... všechny mířené na toho, vůči kterému jsem se měla vydat. Oči na hlavě přivřené, přesto bylo jasné, že se dívám jen a jen na něj. "Ha-hah-hahahah..." zastavila jsem se a oči mi začali lítat všude jinde. Zbytek mé soudnosti a možnost ovládat sebe sama byla pryč a já jsem se v záklonu podívala na všechny ostatní: "Čas trpět... beznaděj a snaha žít, utrpení a smrt..." zůstala jsem stát se svojí vlastní aurou, která se opírala úplně o všechny. A já? Čekající na to, až jeden propadne mé auře a já budu moci usytit svůj hlad. |
doba vygenerování stránky: 1.3905990123749 sekund