| |||
Chodba 1. patře - Hala a zpět. čt. 19:55
Nečekala jsem než domluví, nestačila ani doříct že u sebe mapu nemá a já už jsem pryč. A ne mapu ne.. je jediné co jsem pochytila než jsem roztáhla křídla a s prudkým mávnutím je obě nechala za sebou. Zastavovat se a vracet se zpátky abych se zeptala co chtěla říct se mi vážně nechtělo. I když normálně bych to ale nejspíš udělala, už jenom ze slušnosti. Ale normálně bych asi taky takhle neodešla uprostřed něčí věty, ale vyslechla si co má na srdci. Zkrátka to opět bylo tak že jsem dřív jednala než přemýšlela. Určitě jsem ale zase o tolik nepřišla. Sletím nad schodištěm rovnou do přízemí. V hale proletím nad hlavami hnědovlasého a rohatého. Rychlím máchnutím křídel proti směru letu se zastavím až skoro v polovině haly. Je vážně obrovská. Ještě jednou zlehka mávnu než se s lehkostí špičkama dotknu země. Konečky vlasů i pírek se mi stále ještě rozplývaly ve zvláštní černou...mlhu, skoro jako nějaká auru. Ta se rozplývala a mizela sotva po několika málo centimetrech. Snad kdybych si je umyla... ne to byl hloupý nápad. Až se skoro stydím že mě taková kravina vůbec napadla, ale byl to zatím jediný nápad který jsem dostala jak se toho zbavit. V letu mi to sice nijak nepřekáží, ale nemůžu si na to prostě zvyknout. Vím jak bych se toho mohla zbavit...jen to nedokážu bez pomoci, nedokážu se sama proměnit zpět. Hlasitě mi zakručelo v břiše. No tak, teď máš teď větší jiné starosti a důležitější věci které by jsi potřebovala vyřešit než je takováhle malichernost. Napomenu se. Ona to vlastně vůbec není malichernost ale přeci jen mě to trápí o něco míň když si řeknu že to není zase tak velký problém. Nechám prohlížení křídel a vyrazím k nástěnce. Ze skupinky která tam je znám jen Nybe. Na mysl mi vyplula vzpomínka na moje první setkání s bílou dračicí, které mi vlastně přišlo spíš jako setkání se zvědavým děckem než s majestátní bytostí kterou by jako dračice měla být. Oproti tomu setkání s tím červeným... to dopadlo o poznání hůře, tedy alespoň pro mě nedopadlo úplně dobře, ale to vlastně jenom mojí vinou, protože jsem nedokázala zdržet jazyk za zuby a neodpustit si nadávky. Protože není přece lepší nápad než nadávat někomu kdo mě může sežrat jako jednohubku. Rudovlásku jsem ve škole taky už viděla, ale zatím jsem s ní ještě nemluvila, takže nevím jak se jmenuje. Za to ti dva, nad kterýma jsem proletěla, ti jsou tady zcela jistě nový. Ten s batůžkem mě vlastně ani nijak nezajímal, ale z toho se zlatavými rohy, z toho mám opravdu špatný pocit. Zamračím se ještě víc zatímco ho pozorně sleduji. Nikoho ani nepozdravím, stejně jediný kdo mě tu zná by měla být Nybe a já spoléhám na to že mě takhle nepozná. Přeci jen, kdybych nevěděla že to v zrcadle je můj vlastní odraz taky bych se nepoznala. Obrátím svojí pozornost k nástěnce a ostatní se snažím prostě ignorovat. Ale ignorovat toho démona pro mě opravdu není jednoduché. Jako první si na nástěnce všimnu informace o dračí koleji. Draci to určitě ocení, stejně jako bych já ocenila kdybych nemusela být na pokoji s démonkou. Nemusela bych znovu spát na pohovce ve společence. Nechci se tady teď moc dlouho zdržovat, takže jen rychle zjistím kde je studentská kuchyňka a kde mám teď vlastně pokoj, zkrátka to nejdůležitější. Potom opět zmizím v patře. Vrátím se zpátky ke kentaurce a...vlastně ani nevím co je ta druhá zač. "Tak studentská kuchyňka je v přízemí" pokývnu zpátky ke schodům odkud jsem přišla. Otočím se a vykročím zase zpátky, směr kuchyňka. |
| |||
Hala Ravi, Paleph, Nybe "Ahoj" odpovím zvesela Nybe. Konečně někdo normální. Magoři tam venku. "Kde je Miko netuším, ale pití by mohlo být teoreticky v kucyhňce, možná ve společenkách." pohodím rameny. "Nepovídej, dračí kolej, to jsou mi změny." rukou obkreslím halu, jelikož i ta vypadá jinak. Na ty dva co tady stojí, se jen pousměju, aby věděli, že o nich vím. Nehodlám na ně civět, obzvláště ne na toho rohatého. Ale po očku je sem tam zkontroluju. Pak ucítím vůni, která se line z jídelny. "nebo bychom se mohli jít podívat co je v jídelně. Třeb se tam najde něco vhodného k přituknutí." |
| |||
U mostu Han, Chrys, Shrey, Ylrys, Lailah Můj úder poslal dotyčnou k zemi a já se nahlas zasmála. Přesto jsem ji nevěnovala zas tak tolik pozornosti, protože Han byl hlavním cílem mé snahy a pořád na mém hledáčku byl číslo jedna. To, že má aura donutila zbytek přítomných zvažovat, jestli by nebylo lepší si zlomit vaz o nejbližší hrbol jsem brala jen jako pozitivum. Nádech utrpení… beznaděje… nebylo nic lepšího. Jazyk mi mrsknul přes zuby, ukazující svou délku a už-už jsem chtěla čapnout dotyčného a nejspíše oddělit jeho pánev od hrudníku… rozdělit jej na dva díly a sníst jej na méně kousnutí, než by bylo normálně potřeba, ale moje natažená ruka se brzo začala měnit v krystaly? Nebo spíše jimi byla pokrytá? Moje oči na rukou se zastavily pod náporem krystalů a můj pohled byl brzo zredukován na pohled na hlavě, protože všechny ostatní oči měli pohled pokřivený krystaly. Hlasitě jsem vydechla a zasmála jsem se se slovy: „Utrpení… beznaděje… agónie… a přesto jste tu vy, učiteli? Hah-ha-ha… pokud nedokážete uspokojit můj hlad? Musím si poradit… SAMA! Věděl jste... v jakém stavu... vás opouštím...“ Opět jsem se hlasitě zasmála a párkrát hlavou škubla. Svaly se natáhly, ale svojí rychlostí a silou jsem si nedokázala zlomit vaz. Krystaly byly moc daleko na to, abych dokázala rotovat hlavu až do takového úhlu, aby se mi zlomila páteř. „Tsch…“ jazykem jsem si přejela přes zuby a udělala v něm několik ranek, které začaly krvácet. Jazyk jsem otočila téměř jako kus masa, který by mě lákal a nechala si kapat vlastní krev do otevřené tlamy, která brzo sklapla hned na to, jakmile se jazyk schoval za zuby. „Tak blízko… přesto… mi není zas… tak špatně…“ zasmála jsem se, protože několik osob okolo mne nevydrželo nápor mé aury a aspoň to uklidňovalo můj hlad a nutkání se zabavit aspoň vlastní bolestí. |
| |||
U mostu Han, Chrys, Shrey, Ylrys Úlevně jsem vydechla, když se Chrys objevil a snesla se o trochu níž, ovšem on vyskočil až nade mě. Nechápavě jsem vzhlédla vzhůru, ochotná snad na něj i vztekle zakřičet. Co to je? Škubla jsem sebou pod návalem těch negativních emocí. V přítomnosti Chryse jsem se tak většinou necítila. |
| |||
Vedle ředitelny - jídelna Jen co jsem se posadila na studenou zem, z ředitelny se ozval (pravděpodobně) ředitelův smích. Zamrazí mě z něho na šupinách a to je co říct. Za mé existence se mi to stalo jen párkrát. Ostatně - koho by se měl bát drak? Ticho, které prostřídalo smích netrvalo dlouho a náhlé otřesy školy mě donutily vyskočit na nohy. S nakrčeným obočím a nedůvěřivým pohledem sleduji, jak se zpod kamenů vysouvají další kameny a utvářejí tak mnohem větší prostor. Celkově to vypadalo, že se škola zvětšila. Když už se chystám prolomit svou chvilku trpělivosti a vpadnout do ředitelny, cosi mě začne na šupinkách pálit. Vezmu rozvrh do ruky a párkrát si ho prohlédnu, než si na druhé straně všimnu vzkazu. Dračí kolej?! Hlasitě zasyčím a párkrát to kolem mě podrážděně zajiskří. Co to má znamant? Tohle je řešení?! Zrak od rozvrhu odtrhnu v momentě, kdy kolem mě prochází Tortun. Špatnou náladu z něj cítím až na špičce ocasu. ,,To-" nestihnu nic říct, protože se u mě nezdrží a míří kamsi do přízemí. Nečekám a následuji ho až do jídelny, kde si jen koutkem oka všimnu, že se naplnily stoly. Tentokrát hromadám masa nevěnuju pozornost. ,,Tortune," vezmu ho za rameno a jemně s ním zatřesu, aby přestal koukat do blba a všímal si mě. Vždyť tu přece stojím! ,,Co se stalo? Co to má bejt?" Zamračeně před něj položím svůj změněný rozvrh. Muselo mu být jasné, že mi takováhle změna nejde přes čumák. ,,Dračí kolej, huh?" |
| |||
Vnitřní skleník Co teď? |
doba vygenerování stránky: 1.2946009635925 sekund