| |||
Les - pozemky - hala Všichni v hale Projít štítem kolem lesa pro mne nebyl problém. Když se ocitl za mnou, naposledy jsem se ohlédla a pak už se rozběhla směrem ke škole. V kočičí podobě mi to šlo rychle, možná rychleji, než bych vůbec chtěla. Při probíhání pozemků jsem si všimla čehosi ve vzduchu, ale neohrožovalo mne to, takže jsem tomu moc pozornosti nevěnovala. Začala jsem zpomalovat až u dveří do haly. U těch jsem zastavila, chvíli je sledovala a pak se zvedla na zadní a s trochou snahy je otevřela. Ne úplně, ale dost na to, abych se protáhla dovnitř. Sotva vejdu do haly, udeří mne do nosu hned několik pachů. Pár povědomých, jeden známý a jeden drásavý. Krev napadne mne a krátce na to spatřím její původ. Na zemi ležící drak nevypadá nejlépe, ale co mě více zarazí je známý pach, jež se vznáší kolem ní. A nejen pach, ale i ten otisk magie. Tortun uvědomím si a začnu se rozhlížet, jestli jej někde nespatřím. Teprve po chvilce si uvědomím, že jeho pach i stopa jeho magie se táhne kamsi do patra. Všimnu si dvojice stojící opodál, stejně tak i jiné skupinky. Nikdo z nich mne ale tolik nezajímá jako ta dračice a jeho pach okolo ní. Pomalu se k ní přiblížím, obezřetně, pomalu, zatímco čichám, jako bych se nedokázala nabažit jeho pachu. Necítila jsem jej dlouho. |
| |||
Vyjdu z hodiny v ruce zelenou brašnu a následuji Nybe zpět do haly. Vyjdeme v okamžiku, když už je tam Tortun a všude je cítit temná magie. Přimhouřím podezřívavě oči a po těle se mi rozběhnou zlaté žilky. Jak nabírám magii z okolí, oči se mi zabarví do stejné zlaté, jako žilky. Jsem připraven zasáhnout, kdyby se mu to vymklo z rukou. Zase. Nicméně on vypadá, že se jen baví s dračicí. Rozhlédnu se po hale, zda neuvidím někoho zraněného, ale ať to byl kdokoliv, Tortun se o to postaral. Potom odkráčí do patra. Zarazím se, protože krátce uvažuji, zda bych neměl jít za ním. Nikdo v hale se ale navzájem nezabíjí, tak to nakonec nechám plavat. "Nikdo nevypadá zraněně," podívám se na Nybe, zda mi potvrdí mou domněnku. S tím pomalu vyhasínám, jak nechávám energii zase jít. |
| |||
především Tabithi, Raxan a Selven[/b] Nenechám se při své činnosti nijak vyrušit vzruchy z okolí, třeba snahou chlapce mne zastavit. Nechám Tabi se vzpamatovat a zkontrolovat, že je skutečně v pořádku. Čekám před ní trpělivě, jako smrt. Když se o mne otře, pohladím ji po čelisti a když můj dotyk je stále stejně hřejivý, v mých očích plane tichý hněv. Dává si s odpovědí načas. Kdyby mi to odmítla říci, nic bych z toho nedělal. Stejně bych to zjistil sám. Nicméně na ní je rozhodnutí, zda to nakonec prozradí, nebo ne. A pak to z ní přeci jen nakonec vypadne. Na okamžik hladina temnoty v hale stoupne a v mne očích blýskne. Ještě jednou ublíží Společenství drakovi a nebudu čekat na mírumilovnou cestu, až se změní. Probleskne mi hlavou, než se bez dalšího slova otočím a vyrazím nahoru po schodech. Energie školy mám jak na dlani, takže vím přesně, kde mám viníka hledat. Pokud cestou kolem někoho projdu, propluju kolem skoro jako duch. Kdyby někdo více zkoumal můj kabát, zjistil by, že se z něj lehce zvedá černá mlha. Když mám Rudého na dohled, ještě za chůze zvednu ruku a jeho obalí temnota. Zatlačím jeho tělo zpět až do plně lidské podoby a dočasně ho v ní uzavřu. Vzhledem k tomu, že je v bezvědomí, nemá se jak bránit, i když to možná ani není rozdíl, proti těmto vlnám energie. Lehce pohnu rukou v gestu směrem vzhůru a jeho bezvědomé tělo se vznese a letí tak metr a půl nad zemí přede mnou, na černém obláčku. Aniž bych zastavoval, pokračuji nahoru do 4. patra. Dvoukřídlé dveře ředitelny se přede mnou rozrazí v černém zavíření a já mrsknu tělem přes místnost až k ředitelskému stolu. A je mi celkem šumafuk, že tam Selven zrovna něco řeší s dívčím upírem. |
| |||
Hala Cítila jsem, jak mám šupiny pod sebou mokré od kaluže krve, a i přesto, že krev byla teplá, mnou prostupovala zima. Neměla jsem už ani dostatek sil udržet oči otevřené, proto jsem je zavřela úplně. Před očima se mi žádné střípky mého života nepromítly. Nevím, proč se tohle o smrti říká. Ani mi hlavou neprobíhaly žádné myšlenky. Byla mi jen zima. Hrozná zima. A hrozně moc se mi chtělo spát. Už jsem se téměř propadla do temnoty, když jsem na svém čumáku ucítila dotyk. Naprosto přesně jsem dokázala identifikovat komu patří. Mým tělem se prohnal dočasný hřejivý pocit, že tu je, než ho zase vystřídal chlad. Zcela běžně bych se mu vlísla pod ruku a vyškemrala si pohlazení, teď jsem nedokázala ani znovu otevřít oči. Jen vzdáleně vnímám, jak jeho dotyk něžně a pomalu postupuje od čumáku k prokousnutému boku. Je zvláštní, ale příjemný. Uklidňující. V jeho přítomnosti bylo vše jiné. Cítila jsem, jak divoká horlivě proudí mým tělem. Roste, sílí, rozpíná se a raduje. Mám pocit, že jsme s magií konečně dokonale propojené. Že mě konečně poslouchá. Krátce na to už jen slyším praskání, jak se na boku tvoří nové šupiny. Pocity chladu vystřídá teplo - tělem mi proudí jeho léčivá magie a vrací mi ztracené síly. Je to ale jiná magie, zvláštní magie. Není to poprvé, co mě léčí, ale rozhodně poprvé, co použil jinou magii. Konečně mohu otevřít oči. Hluboce se nadechnu a nasaju do nozder vzduch. Otočím krk ke svému boku, který byl kompletně zahojený. Po hluboké ráně a vyrvaném masu ani památky. Jakoby se nic nestalo. Zvednu velikou hlavu a opatrně se o něho otřu. Chci, aby se mě ještě chvíli dotýkal. Nicméně mé smysly už jsou v plné síle a pozoru, tudíž mi neunikne, že tón hlasu, kterým promluvil je jiný. Jeho energie je jiná. Temnější. A pak se zeptá. Tiše uvažuji. Nechci, aby za mě vyřizoval účty. Nechci, aby se zbytečně zatěžoval mými záležitostmi. Ale můžu mu vůbec v takové situaci a jeho momentálnímu rozpoložení zapírat? Halou je cítit temnota. I ti méně smyslově vybavení tvorové ji musí cítit. Nechci mu lhát. Chvíli trvá než odpovím. Rudý. |
doba vygenerování stránky: 1.444128036499 sekund