| |||
Lailah, Diagh, Tabi a ten zbytek Přes štít školy se ke mne nedostane telepatie ani jiné snahy o moje kontaktování. Čekám na odpověď proměněných dívek, když se můj postoj naprosto změní. Vypnu se do své plné výše a v očích mi zaplaje temnota. Aniž bych cokoliv jedné z nich řekl, tak mávnu rukou a v mžiku nás zahalí hutný černý dým, který nás rychleji než blesk přenese přes pozemky. Štít lesa nás ani nezpomalí, natož aby nám nějak vadil. Je to i protože nás přenáší magie, která ho z větší části napájí. Hutný neprůhledný černý dým se začne valit do haly skrze škvíru v nedovřených vstupních dveřích. Zahaluje zem a skoro téměř vyplní stranu s dveřmi. Z dýmu z prudkým zavířením dlouhého kabátu vykročím já a ta-tam je nějaký úsměv, nebo milý či snad trpělivý výraz. V očích mi plane hněv a v hale pro ty, kteří to dokáží vnímat, okamžitě naroste přítomná volná magie takovým způsobem, že může způsobit až bolehlav. Také každým přítomným prostoupí pocit chladu, který míváte před smrtí, nebo váš nejhorší mráz po zádech. Už vůbec nevnímám, že dým se u dveří pomalu zformuje do dvou postav - Diagh a Lailah a nechá je tam stát. Mohou mít lehký pocit nevolnosti, ale jinak to byl poměrně šetrný přesun. Několika kroky se dostanu k Tabithi a pohladím ji po čumáku. "Jsem tady Tabi, nemusíš mít strach," řeknu a můj hlas je starostlivý a tón něžný. Rozhodně jsou má slova opakem toho, jak nyní působím. "Teď už to bude dobré..." Postupuji k jejímu boku a nechávám na ni mou ruku. Můj dotyk... Je zvláštní. Není chladný ani horký, ale rozhodně je příjemný. Může pocítit, jak její vlastní divoká magie roste, raduje se a sílí. Také se ustáluje, čím déle na ni dlí má dlaň a začíná mít pocit, jako kdyby nad ní měla plnou kontrolu. Zvednu volnou ruku do vzduchu a na ní se vytvoří temně černý orb, pohlcující světlo, točící se kolem mé ruky jak malá galaxie. Lehce se zamračím a v orbu se vytvoří rychle rostoucí zlaté žilkování. Nakonec ruku přiložím k jejímu boku, který se začne rapidní rychlostí zacelovat, hojit a s praskavými zvuky se tvořit nové šupiny. Léčivá magie se jí rozline po celém těle a léčí i všechna další utrpěná zranění. Takto silnou magii ode mne nezná ani Tabithi. Je povětšinou zvyklá jen na mou zelenou moc, která má úplně jiný pocit. Mimo hřejivého pocitu moci a síly, který ji spolu s touto magií do těla vstoupil... Také ucítí jak se po její mysli zasápe temná černá vata, která by ji uvrhla do stavu bezcitného ukazování své nové moci. Nicméně nic se nestane, protože toto sápání utnu sám hned v zárodku. V hale je skoro hmatatelně cítit můj vztek rozvibrovávající vzduch. Když jsem si jistý, že je Tabi vyléčená, narovnám se a kousek odstoupím, aby mohla vstát. A pak se velmi tiše, přesto velmi důrazně zeptám. "Kdo to byl." Můj hlas není podobný ničemu, co kdy ode mne Tabi slyšela a tolik temné moci ode mne pravděpodobně také ještě necítila.
|
doba vygenerování stránky: 1.573490858078 sekund