| |||
Hala - vedle ředitelny Jen co jsem mu poslala telepatickou myšlenku, na patě se otočil a zmizel na schodech. Až za ním kabát zavlál. Chvíli zůstávám ještě ležet. Tolik temnoty mu sálalo z očí. To jsem u něho ještě nikdy nezažila. Měla jsem z toho divný pocit. Možná to mě donutilo se nakonec zvednout zpátky na tlapy. Přemením se do své lidské podoby, abych se mezi zdmi mohla pohybovat rychleji a svižným krokem zamířím ke schodům. Panterky plížící se ke mně si nevšímám. Pokud ji přilákala krev a chtěla využít zranitelného místa bez šupin na boku, jde příliš pozdě. Rána je zahojená a nové šupiny vytvořily zase pevný pancíř. Když procházím kolem zmateného človíčka u nástěnky, zrychlím tempo v běh. Schody beru po dvou, dokud nenarazím na bezvládné, potlučené tělo pod schodama. Srdce mu tlouklo a všechny mé smysly mi napověděly, že je naživu. Sice nevím, proč ten elf omdlel zrovna na tomhle místě, ale rozhodnu se jeho mysl trochu popostrčit. Ne hrubě, ale dostatečně silně na to, abych ho probrala z bezvědomí. Nečekám, než otevře oči a začne se sbírat na nohy a pokračuji do druhého patra, kde se odehrál boj s Raxanem a kam pokračovala jeho energie. Jakmile dojdu na chodbu, kde se to celé odehrálo, tělo rudého bylo pryč. Jediná evidence po dračí potyčce byla má krev na kamenné podlaze. A ta profesorka. Úplně jsem na ni zapomněla. Zůstala v bezvědomí stejně jako Rudý. Její přítomnost jsem během boje úplně vypustila. Měla utéct dokud to šlo. Mohli jsme ji klidně zašlápnout. Její mysl popostrčím stejně jako mysl elfa a pokračuji v následování Tortunovy energie. Vydám se směrem do čtvrtého patra, až k velkým dvoukřídlým dveřím, odkud rezonoval Tortunův hlas, jeho energie a také energie rudého. Zastavím se vedle dveří. Nevcházím, ani tam nenahlížím. Stojím tak, že nevidím dovnitř. Tak nějak uvnitř tuším, že bych je teď vyrušovat neměla. Proto si jen sednu vedle ředitelny na zem a trochu netrpělivě čekám, až můj čaroděj vyjde ven. |
| |||
Les - pozemky - hala Všichni v hale Projít štítem kolem lesa pro mne nebyl problém. Když se ocitl za mnou, naposledy jsem se ohlédla a pak už se rozběhla směrem ke škole. V kočičí podobě mi to šlo rychle, možná rychleji, než bych vůbec chtěla. Při probíhání pozemků jsem si všimla čehosi ve vzduchu, ale neohrožovalo mne to, takže jsem tomu moc pozornosti nevěnovala. Začala jsem zpomalovat až u dveří do haly. U těch jsem zastavila, chvíli je sledovala a pak se zvedla na zadní a s trochou snahy je otevřela. Ne úplně, ale dost na to, abych se protáhla dovnitř. Sotva vejdu do haly, udeří mne do nosu hned několik pachů. Pár povědomých, jeden známý a jeden drásavý. Krev napadne mne a krátce na to spatřím její původ. Na zemi ležící drak nevypadá nejlépe, ale co mě více zarazí je známý pach, jež se vznáší kolem ní. A nejen pach, ale i ten otisk magie. Tortun uvědomím si a začnu se rozhlížet, jestli jej někde nespatřím. Teprve po chvilce si uvědomím, že jeho pach i stopa jeho magie se táhne kamsi do patra. Všimnu si dvojice stojící opodál, stejně tak i jiné skupinky. Nikdo z nich mne ale tolik nezajímá jako ta dračice a jeho pach okolo ní. Pomalu se k ní přiblížím, obezřetně, pomalu, zatímco čichám, jako bych se nedokázala nabažit jeho pachu. Necítila jsem jej dlouho. |
| |||
Vyjdu z hodiny v ruce zelenou brašnu a následuji Nybe zpět do haly. Vyjdeme v okamžiku, když už je tam Tortun a všude je cítit temná magie. Přimhouřím podezřívavě oči a po těle se mi rozběhnou zlaté žilky. Jak nabírám magii z okolí, oči se mi zabarví do stejné zlaté, jako žilky. Jsem připraven zasáhnout, kdyby se mu to vymklo z rukou. Zase. Nicméně on vypadá, že se jen baví s dračicí. Rozhlédnu se po hale, zda neuvidím někoho zraněného, ale ať to byl kdokoliv, Tortun se o to postaral. Potom odkráčí do patra. Zarazím se, protože krátce uvažuji, zda bych neměl jít za ním. Nikdo v hale se ale navzájem nezabíjí, tak to nakonec nechám plavat. "Nikdo nevypadá zraněně," podívám se na Nybe, zda mi potvrdí mou domněnku. S tím pomalu vyhasínám, jak nechávám energii zase jít. |
| |||
především Tabithi, Raxan a Selven[/b] Nenechám se při své činnosti nijak vyrušit vzruchy z okolí, třeba snahou chlapce mne zastavit. Nechám Tabi se vzpamatovat a zkontrolovat, že je skutečně v pořádku. Čekám před ní trpělivě, jako smrt. Když se o mne otře, pohladím ji po čelisti a když můj dotyk je stále stejně hřejivý, v mých očích plane tichý hněv. Dává si s odpovědí načas. Kdyby mi to odmítla říci, nic bych z toho nedělal. Stejně bych to zjistil sám. Nicméně na ní je rozhodnutí, zda to nakonec prozradí, nebo ne. A pak to z ní přeci jen nakonec vypadne. Na okamžik hladina temnoty v hale stoupne a v mne očích blýskne. Ještě jednou ublíží Společenství drakovi a nebudu čekat na mírumilovnou cestu, až se změní. Probleskne mi hlavou, než se bez dalšího slova otočím a vyrazím nahoru po schodech. Energie školy mám jak na dlani, takže vím přesně, kde mám viníka hledat. Pokud cestou kolem někoho projdu, propluju kolem skoro jako duch. Kdyby někdo více zkoumal můj kabát, zjistil by, že se z něj lehce zvedá černá mlha. Když mám Rudého na dohled, ještě za chůze zvednu ruku a jeho obalí temnota. Zatlačím jeho tělo zpět až do plně lidské podoby a dočasně ho v ní uzavřu. Vzhledem k tomu, že je v bezvědomí, nemá se jak bránit, i když to možná ani není rozdíl, proti těmto vlnám energie. Lehce pohnu rukou v gestu směrem vzhůru a jeho bezvědomé tělo se vznese a letí tak metr a půl nad zemí přede mnou, na černém obláčku. Aniž bych zastavoval, pokračuji nahoru do 4. patra. Dvoukřídlé dveře ředitelny se přede mnou rozrazí v černém zavíření a já mrsknu tělem přes místnost až k ředitelskému stolu. A je mi celkem šumafuk, že tam Selven zrovna něco řeší s dívčím upírem. |
doba vygenerování stránky: 1.383015871048 sekund