| |||
především Tabithi, Raxan a Selven[/b] Nenechám se při své činnosti nijak vyrušit vzruchy z okolí, třeba snahou chlapce mne zastavit. Nechám Tabi se vzpamatovat a zkontrolovat, že je skutečně v pořádku. Čekám před ní trpělivě, jako smrt. Když se o mne otře, pohladím ji po čelisti a když můj dotyk je stále stejně hřejivý, v mých očích plane tichý hněv. Dává si s odpovědí načas. Kdyby mi to odmítla říci, nic bych z toho nedělal. Stejně bych to zjistil sám. Nicméně na ní je rozhodnutí, zda to nakonec prozradí, nebo ne. A pak to z ní přeci jen nakonec vypadne. Na okamžik hladina temnoty v hale stoupne a v mne očích blýskne. Ještě jednou ublíží Společenství drakovi a nebudu čekat na mírumilovnou cestu, až se změní. Probleskne mi hlavou, než se bez dalšího slova otočím a vyrazím nahoru po schodech. Energie školy mám jak na dlani, takže vím přesně, kde mám viníka hledat. Pokud cestou kolem někoho projdu, propluju kolem skoro jako duch. Kdyby někdo více zkoumal můj kabát, zjistil by, že se z něj lehce zvedá černá mlha. Když mám Rudého na dohled, ještě za chůze zvednu ruku a jeho obalí temnota. Zatlačím jeho tělo zpět až do plně lidské podoby a dočasně ho v ní uzavřu. Vzhledem k tomu, že je v bezvědomí, nemá se jak bránit, i když to možná ani není rozdíl, proti těmto vlnám energie. Lehce pohnu rukou v gestu směrem vzhůru a jeho bezvědomé tělo se vznese a letí tak metr a půl nad zemí přede mnou, na černém obláčku. Aniž bych zastavoval, pokračuji nahoru do 4. patra. Dvoukřídlé dveře ředitelny se přede mnou rozrazí v černém zavíření a já mrsknu tělem přes místnost až k ředitelskému stolu. A je mi celkem šumafuk, že tam Selven zrovna něco řeší s dívčím upírem. |
| |||
Hala Cítila jsem, jak mám šupiny pod sebou mokré od kaluže krve, a i přesto, že krev byla teplá, mnou prostupovala zima. Neměla jsem už ani dostatek sil udržet oči otevřené, proto jsem je zavřela úplně. Před očima se mi žádné střípky mého života nepromítly. Nevím, proč se tohle o smrti říká. Ani mi hlavou neprobíhaly žádné myšlenky. Byla mi jen zima. Hrozná zima. A hrozně moc se mi chtělo spát. Už jsem se téměř propadla do temnoty, když jsem na svém čumáku ucítila dotyk. Naprosto přesně jsem dokázala identifikovat komu patří. Mým tělem se prohnal dočasný hřejivý pocit, že tu je, než ho zase vystřídal chlad. Zcela běžně bych se mu vlísla pod ruku a vyškemrala si pohlazení, teď jsem nedokázala ani znovu otevřít oči. Jen vzdáleně vnímám, jak jeho dotyk něžně a pomalu postupuje od čumáku k prokousnutému boku. Je zvláštní, ale příjemný. Uklidňující. V jeho přítomnosti bylo vše jiné. Cítila jsem, jak divoká horlivě proudí mým tělem. Roste, sílí, rozpíná se a raduje. Mám pocit, že jsme s magií konečně dokonale propojené. Že mě konečně poslouchá. Krátce na to už jen slyším praskání, jak se na boku tvoří nové šupiny. Pocity chladu vystřídá teplo - tělem mi proudí jeho léčivá magie a vrací mi ztracené síly. Je to ale jiná magie, zvláštní magie. Není to poprvé, co mě léčí, ale rozhodně poprvé, co použil jinou magii. Konečně mohu otevřít oči. Hluboce se nadechnu a nasaju do nozder vzduch. Otočím krk ke svému boku, který byl kompletně zahojený. Po hluboké ráně a vyrvaném masu ani památky. Jakoby se nic nestalo. Zvednu velikou hlavu a opatrně se o něho otřu. Chci, aby se mě ještě chvíli dotýkal. Nicméně mé smysly už jsou v plné síle a pozoru, tudíž mi neunikne, že tón hlasu, kterým promluvil je jiný. Jeho energie je jiná. Temnější. A pak se zeptá. Tiše uvažuji. Nechci, aby za mě vyřizoval účty. Nechci, aby se zbytečně zatěžoval mými záležitostmi. Ale můžu mu vůbec v takové situaci a jeho momentálnímu rozpoložení zapírat? Halou je cítit temnota. I ti méně smyslově vybavení tvorové ji musí cítit. Nechci mu lhát. Chvíli trvá než odpovím. Rudý. |
| |||
Upíří kolej -> Třetí patro, vyhlídka -> nebe nad školou Tak nějak nikdo a všichni kdo mě uvidí Prohlížela jsem si tašku, kterou mi společenská místnost vykouzlila a musela jsem si zavýsknout radostí. "Spíti," ["Domov,"] povyskočím, když spatřím vlajku Řeckého království. Sice jsou ty barvy šíleně křiklavé, ale aspoň něco, co mi připomíná domov. Každopádně si tašku umístím na záda, schovám do ní rozvrh a zmizím ze společenky. Jakmile opustím společenskou místnost, rozhlédnu se kolem sebe a jakmile zahlédnu schody, vyrazím k nim. Ne však po svých, ještě bych si obrousila drápky. Dám si ruce opět podél těla a trochu se vznesu nad zem. Poté se konečně vydám do třetího patra, hledat vyhlídku. Chvilku mi to trvá, cestou překvapivě nikoho nepotkám, to mi ale nevadí, protože sotva se přiblížím ke schodům, dám se do letu. Před vyhlídkou ale musím zase sednout na zem, abych prošla ven. Až když pak ucítím vítr v perutích, vyskočím na římsu a rozhlédnu se. Stojím, rozhlížím se a užívám si vzduch. A pak se převrátím hlavou k zemi a padám. Až kousek před zemí roztáhnu křídla a znovu se vznesu. Tentokrát s radostným vyjeknutím. |
| |||
Hala Nybe, Tabithi, Tortun a všichni v hale. Dělá mi upřímnou radost, že je Nybe se mnou tak sdílná, a že draci nejsou zlí. Asi má pravdu, že pořád plivat oheň by nejspíš bylo únavné. Mírně se nad tím pousměji. Uložím si do paměti, že ten rudý je nevrlý, takže ho nebudu chtít dráždit. Ale zajímalo by mě jak vypadá, Nybe je nejspíš nějaká světlá. A když křídla, tak se nejspíš dokáže měnit.... a nebo má ta křídla opravdu dobře složená. Jen tak nenápadně se zkusím nahnout, jestli nemá na zádech složená křídla. *Ne to je hloupost, jak by z těchhle božských rtíků mohla chrlit oheň??* Zakroutím pomyslně sám nad sebou hlavou. *Takže budu pracovat s tím, že se mění. No ano dáválo by mi rozum, že on bude tedy nějaká bílá nebo možná třeba perleťová... Och perleťová by byla krásná!! Trochu se nad tou představou romanticky zasním, ale jen na moment. Poslouchám pak, co mi řekne ke Stvořiteli. Jen mírně pokročím rameny, já sám toho moc nevím. "Já nevím. Posílá mě za ním to kovové zvíře, co hlídá pozemky, já myslím, že je to důležité. Nevím, zda je dobré to takhle říkat, ani jestli o tom zvířeti ví. Na druhou stranu o něm musí vědět, také sem musela nějak jít. Ředitel zní jako dobrý začátek, minimálně by mohl vědět, kdo tím Stvořitelem je, pokud to nebude on sám. A nebo jít na hodinu a říct to tomu vyučujícímu? Toť otázka. V tom mi začne být nějak nepříjemně a mám zvláštně tíživý pocit. Otočím se jen na moment po skupince opodál a poměrně mě zděsí pohled na náhodně se objevující oči všude možně. Han je od krve, ta věc je od krve, celé to vypadá naprosto nepřirozeně, ale má to naštěstí velmi rychlý konec, protože se přiřítí něco nebo někdo tak rychle, že to nestíhám a sebere okatou zrůdu s sebou. Zapráší se po nich a je ticho... na chvíli. "Tohle se tu děje často?" vyřknu dotaz k Nybe, která vypadá, že ji ta skupina opodál ani trochu netrápí. Jenomže já mám pocit, že jsem zaslechl jakési zadunění. Jakoby se možná snad zeď otřásla? Cuknu sebou a napřímím se. Znělo to jako nějaká rána. "Co to bylo?" zeptám se starostlivě. Myslím, že ten otřes nebyl jen jeden. Nejistotou se mi svírá žaludek. A pak to ustane. Rozhlédnu se zmateně po okolí. Vysvětlení se ukáže záhy, když se do haly téměř vplazí fialový drak a celý od krve sebou zmoženě praští v podstatě přímo před námi. A toliko k tomu, že draci nejsou zlí. *Takže ten rudý je nevrlý, že?* pomyslím si, ale mohl jí to udělat kdokoli. Co já vím kolik je tu jiných draků nebo potvor, co by tohle zvládly. Hodím rychlý pohled na Nybe. "Pospěšte si," pobídnu ji. Předpokládám, že si nejde pro fotoaparát, aby si to vyfotila. Starostlivě pak shlédnu draka na zemi. *Taková krásná barva...* Mám trochu hrůzu, ale trochu ne. A chci se toho tvora dotknout, ale také se bojím se ho dotknout. Je to na jednu stranu tak vvznešené, na druhou mám respekt a ubíjí mě to vidět v krvi. "Tohle je bezkonkurenčně ten nejhorší první den ve škole, jaký jsem kdy zažil." špitnu si sám pro sebe. Můj pohled zachytí ty dva tam vepředu. Nevím, co si říkají, ale Han nějak divně slintá. Ten bezmocný krvácející drak by pro ně mohl být zajímavý. Třeba se mi to vymstí, ale nenechám tady to stvoření jen tak bez dozoru a popojdu statečně o několik kroků dopředu, skoro až tak do poloviny jeho délky, abych byl drakovi trochu blíž a viděl lépe na okolí. Nemám tušení, jak zastavit krvácení takovému tvoru, tak alespoň budu hlídat, než se vrátí Nybe s pomocí. Když se vyvalí ze dveří černý dým, rozšíří se mi oči a trochu instinktivně couvnu, ale hned na to si uvědomím, že jsem chtěl draka hlídat a tak zůstanu stát. Nejsem ale schopen pohybu, když se z dýmu vynoří muž, který sebere všechnu moji pozornost. Tolik chladu z něj jde, tolik hněvu, tolik.... smrti? *Snad si pro toho draka nejde!* zděsím se. Drobně napřáhnu ruku. "Neubližijte mu, pomoc už je na cestě, uzdraví se!! vvyrazím ze sebe náhle, ani nevím, kde se ve mně ta odvaha vzala. Jen jak to ze sebe vypravím lehce se rozechvěji, srdce mám až v krku a dech se mi tají. Moje obavy však zmizí velmi záhy, když se draka dotkne a promluví. Jde z toho tolik něhy, přesto, že z něj samotného jde hrůza. *Takže Tabi se jmenuje? To je pěkné. Snad budeš v pořádku Tabi.* pomyslím si a stáhnu ruku zpátky k sobě sledujíc, jak hladí šupinatou kůži. Samotný proces léčení ve mě vyvolává děs a zájem zaráz. Nikdy jsem si to nepředstavoval takhle temné. Uchváceně sleduji, jak se rána zaceluje, i když mi běhá mráz po zádech a ten vztek ve vzduchu mi nedělá dobře. Asi mu na tom drakovi záleží. Chtěl jsem k němu promluvit a říct, co se stalo, ale on vypadá, že bude mluvit jen s tím drakem a tak ucouvnu dva kroky zpátky, abych nerušil. Není mé tu potřeba. Teď jsem ale trochu mimo z toho všeho a musím vstřebat, co se tu děje. Také mi nepřijde v pořádku někam odejít, když šla Nybe pro pomoc a neví, co se tu zatím stalo. Asi bych na ni měl počkat a vlastně ani nevím kam jít teď. Protože sbalit se a jen tak odejít mi nepřijde správné. Co kdyby najednou přiběhl někdo z učitelů a ptal se, co se tu stalo. Měl bych být při ruce. A tak zmateně, ale svědomitě zůstanu v hale jen se vrátím k nástěnce a popravdě se musím velmi nutně opřít o stěnu. Navíc mě začíná přepadat únava. Touhle dobou normálně už spím, na to si budu muset teprve zvyknout. Dnešek je prostě šílený. |
doba vygenerování stránky: 1.50044298172 sekund