| |||
Les - Učebna 2 všichni cestou Když mé vnitřní hodiny odtikají, váhám zda se mi vůbec chce vracet. Má to vůbec smysl? Vnitřně se proplesknu. Co to povídám. Vždyť je studium důvod, proč tady vůbec jsem. Vyletím tedy z korun stromů a zamířím zpět k budově. Letím dost vysoko, abych si nemusela všímat nikoho na zemi. Přistanu na balkoně vepředu budovy, abych mohla rovnou vejít k učebnám. Trochu sebou škubnu, když zazvoní a přidám do kroku. Když však nahlédnu do učebny, která má otevřené dveře, nikdo tu ještě není. Trochu se mi uleví. Jdu včas. Zamířím ke katedře, před kterou se posadím do lavice, abych vyčkala na profesora. |
| |||
Hlavní vchod Sukui Podívám se směrem ven, když navrhne procházku. Na to ale nejsme ani jeden oblečen. Přeci jen na sobě mám jen sportovní kalhoty a tričko s krátkým rukávem. A ona jen uniformu, která také nevypadá v nejlepším stavu. Stalo se toho dneska zase moc. Tak nějak automaticky zvednu volnou ruku a zasunu ji uvolněný pramen vlasů z dost rozcuchaného drdolu za ouško. Trochu se zarazím. Všiml jsem si toho již dříve, ale nebyl na to prostě čas. "Je ti lépe? Ztratil se ten bílý pramen..." konstatuji tedy tiše. "Možná bychom se měli nejdříve převléci," navrhnu posléze na její otázky. |
| |||
Ňůůůůda na ošetžovně, pokešáme s nervovkou v kabinětu tžídního! všichni na ošetřovně, MaidHůvřím si ve vzduchu a pozoruji ruch, ale když ustane většina drama, je to prostě jen nuda. Protočím očima a rozhlédnu se do zdí, co bych mohla dělat teď. Nevypadá to na žádného chlupáše v budově. Ale nervovka se snaží ujmout povinností. Zachichotám se. To by mohla být bžunda. Beze slova zmizím ve zdi, abych se přesunula za Maidkou. Nicméně i já musím otravně zaklepat. Co to jako má být? Pch. Naštěstí mi slabý hlásek zevnitř odemkne dveře a tak vletím dovnitř za ní. |
| |||
Louky Kisa Trénink jde překvapivě dobře. Nesnažím se o speciální šípy a tak nemusím plýtvat magií toulce. I když si nejsem jistá, jestli má vůbec nějaký limit. Měla bych to někdy zjistit. Velmi záhy si ale začínám uvědomovat, že jsem si vlastně poměrně zvykla, že se mnou někdo trénuje. Bez výzev a jejich nápadů to není tak... Zábavné. Stává se tak z toho jen rutina. V očích mi zajiskří, když se navíc k šeru začne zvedat i mlha. To už by výzva být mohla. I tak jde první salva přímo na střed. (99%) Když mlha trochu zhoustne, již mám poměrně problém. Druhá salva jde na kraj terče. (39%) Trochu se zarazím, když mi šípy zmizí v mlze a neslyším zásek nebo svistot. Začnu nervózně pohazovat ocasem, protože mám špatný pocit, ale přesto natáhnu další salvu. Ani tahle salva nejde na střed ale o dvě pole vedle. (52%) Viditelně sebou škubnu, když se začne ozvat dívčí chichotání. Natáhnu a začnu se rozhlížet. Nikoho však nevidím, ať se snažím jak se snažím. Když hlasy mění směr, začnu trochu poskakovat a prudce se otáčet. Když však nedokážu určit odkud to jde, znervózním natolik, že se začne má hmota zvětšovat a pokovování se rozlévat po mém těle. Veškerá magie, která se otře o mé kovové znaky, se okamžitě vstřebá. Jakmile mi hlásek zazní u ucha, poposkočím do strany, zvětším se na maximum a prudce vykopnu za sebe (71%) ve snaze zasáhnout neznámého a neviditelného útočníka. |
| |||
VŠICHNI Jak se překlopí ručička hodin na celou, celými pozemky se ozve zvuk zvonu, který odbije šestkrát. Je slyšet do všech místností a rozléhá se i na pozemcích. Je to poměrně výrazný zvuk, který nelze tak lehce ignorovat. |
| |||
Ošetřovna - Pozemky Yqi Pocity se přicházejí a zase odcházejí rychleji než jsem si vůbec dokázala uvědomovat co se děje. Od rozverné nálady kterou zároveň ale doprovázel nezájem nějak se zapojovat do pokusů o pomoc ostatním a podlehnutí touze se s někým sblížit. I to naštěstí přešlo dřív než stačí dojít na něco čeho bych později nepochybně litovala. To vím jistě, protože tady není nikdo s kým bych…chtěla, natož potom takhle přede všemi. Přijde na mě jakási duchanepřítomnost a většina z toho co se děje dál jde nějak mimo mě. Věci vnímám jen tak okrajově, jako by se děli jen na pozadí. Kdesi vzadu šlehaly plameny, sem a tam pořád někdo pobíhal, přicházel nebo odcházel a to bylo tak všechno. Když už se vzpamatuju, dlouze vydechnu a rozplynu se v obláčku jemné, šedo-modré mlhy. Zmizí tak i všechno co mě spojuje s touhle sférou. Výletím z ošetřovny dírou ve zdi ven na pozemky. Táhne mě to z kamenné budovi k lesu. Tam se úplně nedostanu. Zastavím poblíž kentaurky. Chvílí ji sledují při střelbě, jak jí to už téměř po tmě jde. Lidé nejsou známí zrovna pro schopnost vidět ve tmě, za to kůň by s tím neměl problém a já jsem trochu zvědavá jak je to s kentaury. Po chvíli nečinného pozorování se rozhodnu taky zapojit. Co jí to trochu ztíži? Maličko ji pozlobit? Lukostřelba mě moc nezajímá, dokud šípy nemíří na mě, a už ze zkušenosti vím že trefit se umí. Proto raději dál zůstanu skrytá Kolem se začne zvedat mlha ještě víc zhoršující výhled na terč. Není dost hustá abych se musela vypořádávat s realističností iluze. Taky není dost blízko aby si mohla všimnout že na do sebe vstřelené šípy reaguje jen minimálně. Třeba že je to jen iluzivní mlha reaguje na prolétající šípy podobně Tu se místo zasvištění letek šípů se ozývá jen poťouchlé dívčí chichotání a šíp za letu zmizí. Nejde pořádně určit odkud se hlasy ozývají, jednou odkud si zleva, podruhé zase z druhé strany. Potom ten hlásek nechám zaznít Yqi rovnou za uchem. |
doba vygenerování stránky: 1.4045858383179 sekund