| |||
Před 103MM Jigme Ten rozhovor, který se přede mnou odehrával, se zdál celkem zajímavý. Z nějakého důvodu jsem se ho ale neúčastnila a vnímala jsem ho pouze na polovinu. Jigmemu jsem tedy přikývla na souhlas automaticky. Celkově jsem se z tohoto rozhovoru dozvěděla jenom to, že se hodina ruší. Z tohoto stavu - dokonce by se dalo říct strnulosti - mne probere zvláštní pocit. Pocit toho, že si se mnou hraje někdo jako s panenkou, který byl na konci doprovázen prudkou bolestí, která ale velice rychle pominula. (71%) Jakmile to celé skončilo, tak se rozhlédnu, a vedle sebe spatřím Jigmeho zpátky v jeho mužské podobě, ale stále oblečeného v dívčím kimonu. Podívám se tedy na své ruce a tělo a zjistím, že jsem taky zpátky. Také ale mám stále oblečené své dívčí oblečení. Řeknu tedy směrem k Jigmemu.: "Myslím, že jeden z našich problému se již vyřešil." |
| |||
Jídelna - Hala Han, Nybe, vysoká polonahá prostořeká, CoJeKsakruTOHLE? Na mysli mi utkví slova: Velkej drak, velkej hlad. Zatvářím se velmi neurčitě. *No ano, to dává smysl... jen se nabízí otázka, jak velký takový standardní drak, procházející se po jídelně, je. Budu se tvářit, že vim, o čem je řeč, tím nic nezkazím.* Upřímně mě zarazí, když mi dojde, že má slečna Nybe tělo pokryté šupinami, ale nedám na sobě nic znát. Zatím je to to nejmíň divné, co jsem tu viděl a to počítám i cestu sem. Koneckonců to má jistě kouzlo, v duchu plánuji, jak naložit s novým objevem. Ujede mi koutek na Hanův dotaz, kterou zkratku používám jako jméno. "Stačí Ravi," věnuji mu kouzelný úsměv a jistojistě bych i dokázal býti okouzlující, kdybych neschytal jedno velké oblíznutí svého obličeje. Zůstanu jen nehybně stát se zavrenýma očima, rozdýchávaje tuhle zákeřnost. Protřu si pomalu obličej a rozlepím oči se znatelným nádechem. Jen na moment těknu na tu slinu ve vlasech a pokusím se potlačit znechucený výraz. Ugh... děkuji za vřelé.... lepivé přivítání... vyloudím ze sebe s obtížemi. A vytáhnu kapesník, abych se trochu otřel. *Blah!!! Mokrý a oslintaný! Nádhera. Vskutku nádherné.* Přímo takhle se tedy u nás doma nevítáme. Dodám ještě, při čištění vlasů. Znovu pak od sebe odlepím mokrou košili a ztuhnu, když mi dojde, že mám teď vlastně úplně poslintaný svůj hedvábný kapesník a ze zjevného důvodu se mi jej nechce vracet do kapsy. V tom do jídelny přijde obrovská skoro nahá žena a okolo ní poletují dvě věci. Jedná hoří a druhá je šílená. Zamrkám na to všechno, abych to vstřebal a během chvíle pochopím, že to podivné hyperkaktivní a poletující je další bytost. Jen na to hledím překvapeně. *Ono je to průhledné? Asi ano...* Ve tváři mám nasazený neutrální výraz, v hlavě asi tak miliardu otázek a v břiše se usazuje velmi nejistý pocit. Myslim, že ztrácím pevnou půdu pod nohama. *Buď sním a probudím se doma nad nějakou fantastickou knihou, nebo jsem se opil...* Nepatrně mi při té myšlence cukne koutek do drobného úsměvu. Obrovská žena pronese ke mně znechucenou poznámku. Cukne mi upravené obočí. *Jaká smíšenina? Viděla se v zrcadle? Dle toho nevkusného outfitu soudím, že je buď neskonale chudá, protože nemá na víc látky a nebo máme ve škole nevěstinec... Ale tak dobrá volba povolání, prostitutku, velikosti pouliční lampy, málokdo přehlédne. Možná jí pak ze soucitu hodím pár drobných.* Nadále mě nechá tahle přerostlá kurtizána chladným a jen tak s lehkým úsměvem sleduji to ródeo po jídelně. *Ještě, že Hanovi nevletěla do kožichu ta druhá poletující věc. Pravda, asi by se situace nezměnila a dělal by to samé, co teď, ale jistě by neměl tak upřímnou radost z toho, že hoří.* NNase malý moment se zapomenu, pryč od toho všeho, co mi teď dává zabrat a ignorujíc, že ten vlk má v kožichu cosi průhledného, vnímám jen tu čirou radost. Na malý moment mě to udělá také šťastným a na mé tváři se objeví skutečně něžný upřímný úsměv. Kdyby neměl dva metry a zuby až za roh, tak je to i docela rozkošné pokoukání. Obrátím svůj pohled na slečnu Nybe s nevyřčenou větou na rtech, protože v tu chvíli si uvědomím, že mi odchází. Rázem se vzpamatuji a jako když do vran střelí, doběhnu ji urychleně, aby se mi neztratila, nechajíc ostatní za sebou. "Jste rychlá, jako blesk slečno." Pronesu k ní a je mi jasné, že odcházela normálně, to jen já čuměl po "zvířátkách", jako vždycky. Ujmu se slušné společenské konverzace za chůze vedle ní. "Ze které jste koleje, mohu-li se zeptat? A pokud bych směl být tak smělý, co to bylo za ehm... spoře oděnou 'dámu'? zeptám se Nybe a dám trochu ironický důraz na slovo dáma. Prý tu má být všechno potřebné, tak by mě zajímalo, jestli tu skutečně máme i veřejný dům. |
| |||
První patro - na chodbě před 103MM Na její doporučení ohledně jídla kývnu, sice to bylo spíše pro Yqi, ale i tak se alespoň snaha cení. Nicméně zda máme počkat ve společenské místnosti nebo ne se nakonec stejně nedozvím. Potěšující je však ujištění od profesorky. A má vskutku pravdu. Děli se tady již i horší věci, než proměna do druhého pohlaví. "To máte asi p..." Mou větu přeruší neskutečně nepříjemný pocit. Celý se otřesu, až se mi trochu povolí kimono. Promnu si ruce a potom se chytím za hlavu. "Ggghn," vyrazím ze sebe bolestivě, když mne začne bolet celé tělo a na chvíli se mi úplně zatmí před očima. Nakonec to v hlasivkách neudržím a přes rty se mi dostane bolestivý výkřik, než klesnu na kolena a držím si hlavu. Pro okolí to vypadá v jednu chvíli, jako kdyby se mé tělo přelévalo a natahovalo. Když bolest skončí, pustím si hlavu, lehce ji zakloním a z hrdla se mi vydere fialový obláček. Cítím, že se se mnou něco stalo, ale přesně nedokážu určit co. (50%) Vím jen, že se mne chvíli drželi negativní pocity. Potřesu hlavou a prohlédnu si své ruce. Může to být...? Potom putují ruce na hrudník. Na rtech se mi rozvlní úlevný úsměv, když zjistím, že jsem opět chlapec. |
doba vygenerování stránky: 1.3204741477966 sekund