| |||
Pokoj upírky II - házení kamínku z mostu Spokojeně jsem se protáhla, konečně jsem se mohla v klidu vyspat a nemusel jsem si dělat strasoti s tím, že se vzbudím u stropu zavěšená v kokonu. Brrr. Posadím se na posteli a nechám sklouznout přikrývku ze svého nahého těla. Nesnáším pyžama, košilky ani žádné další takové zbytečtnosti. Pokud je Vesa vzhůru tak na ní mrknu a s úsměvem rychle zaberu koupelnu. Než by se tam vůbec doplazila, tak já už budu dávno venku. Rozčísnu vlasy a pak se obléknu. Mávnu na Vesu, ať už spí nebo dělá cokoliv a trochu se protáhnu. A upíří rychlostí se rozběhnu před školu. Tam se zastavím na mostě. Zvednu nějaký kamínek a hodím ho do vody. Co tam tak může být? Co by mohlo chránít příkop? Krokodýl? "Haló Krakene, dobrý večír. Jak se ti tam vede?" Promluvím na vodní hladinu a sleduju vlnky, které čeří vodu. Chvíli počkám a pokud se nic neděje hodím do vody další kamínek. "Haló, je někdo doma?" Zkřivím obočí. Přece není možné, aby to bylo prázdné. To je nuda. Zývnu a posadím se na kraj mostu. |
| |||
Hala Moje varovné vrčení bez problému přehlušilo to jeho. I to bylo nejpíš docela zbytečný protože jemu to v tom jeho mozečku stejně nedojde. "Co je ti po tom kde já mám nebo nemám být?" vážně už mě nebavilo hádat se tady s pytlem blech. Takže to nebylo ani Ravidela ani Ravidelafy. Prostě jen Ravi. Měl to říct rovnou protože kdo se má v takhle dlouhejch jménech vyznat? Odešla jsem pryč z jídelny a o další dění tam jsem se už nezajímala, z chodby jsem ale slyšela Hanovo nadšené štěkání a poskakování. To mi udělalo úsměv na tváři. Ale ne snad protože bych mu přála jeho radost ale protože bylo jasný že uplně stejnej jako úplně jako kterejkoliv jinej zablešenec. Ravi udělal správné rozhodnutí a odešel taky. Se Shrey by z toho určitě nevzešlo vůbec nic dobrýho. "Do směsi, stejně jako ostatní draci" znechuceně jsem se při tom ušklíbla. "Vážně...co to je za ponižující označení? Když někdo umí kouzlit je u čarodějů, když někdo sosá krev je u upírů a tak dále" pokračovala jsem zachmuřeně, k jeho druhé otázce jsem se ještě nedostala a trochu jsem i zapomněla o čem to vlastně byla. "...Ale jak může někdo hodit draky a lidi do stejné skupiny?!" nechápavě jsem zakroutila hlavou. Než jsem skončila se svým drobným problémem došly jsme do haly. Podívala jsem se zpátky k jídelně a pokývla na tu "spoře oděnou dámu". "Jo a to je Shrey" dodala jsem jen tak mimochodem. Nechtěla jsem se Shrey moc zabývat takže jsem vykročila k nástěnce. Tou jsem se taky moc nezabývala, takže jsem sama nevěděla co tam je novýho. Moc se toho nezměnilo, přibylo tam jen cosi o ošetřovně a profesorech... ale obrázek tý kočičí nány tam vysel pořád. |
| |||
Před 103MM Aliana, Jigme, ostatní před učebnou Po mé přeměně se mě nyní již dívka, která se mi myslím představila jako Aliana, zeptá, jestli jsem to byl celou dobu já, tak jí na to odpovím.: "Ano byl, proč bych neměl?" Musím, ale říct, že se jí tolik nedivím, jelikož jsem nevypadal tak, jak obvykle vypadám. Po tomhle celém nedorozumění podívám na čas, tak zjistím, že by jsme s Jigmem měli být dávno na hodině. Řeknu tedy směrem k Jigmemu.: "Jigme... Víš, že bychom měli být již pár minut na hodině? Jdeme tedy? A nevíš náhodou, kde je tady vnitřní skleník?" |
| |||
všichni dlaci mířící na hodinu Poděkuji Faife a přeruším náš telepatický rozhovor. Ještě hodnou dobu ve stejné pozici nabírám síly, než jsem schopen zvednout se z křesla a pomalým, rozvážným krokem se vydat zpět do pokoje. Tam seberu ze stolu podklady pro dlačí hodinu a vydám se do učebny 304. Rozhlédnu se po ní a když zjistím, že tady ještě nikdo není, trochu nespokojeně potřesu hlavou. Ztěžka se usadím za katedru a požádám školu, aby učebnu upravila na počet studentů, kteří by měli dorazit. A tak v učebně zůstane jen 9 jednotlivých lavic, za každou 1 židle. Všechny lavice před katedrou, abych nemusel na studenty křičet přes celou místnost. |
| |||
Chodba v 2. patře Stephanie a všichni v doslechu Vydupu z kabinetu Stephanie a v očích mi žhnou plameny zlosti. Natahuji pach a mířím pryč, když za mnou vyběhne z kabinetu profesorka a předežene mne. Dokonce mi zastoupí cestu! Když mi poručí abych počkal, mám velkou chuť prostě ji obejít a asi bych to i udělal, kdyby se směr pachové stopy nezměnil a nepohyboval se ve škole. Zarazím se a natahuji se po energiích a pachách školy. Profesorku skoro nevnímám. Je na stejném patře! Mou mysl stravuje vztek, který bych běžně asi také měl, ale nyní roste do něčeho iracionálního, co mi absolutně zastiňuje nějaké racionální myšlení. Otočím se od profesorky, jen abych vyrazil pryč chodbou, směrem do přístavby. Má lidská podoba se na mne skoro nedrží, je přelévavá a mám ostré napůl dračí rysy. Navíc kolem mne je výrazné horko, které stále stoupá. |
doba vygenerování stránky: 1.4656059741974 sekund