| |||
Jídelna - Hala Chlupáč se ozval jako první, i když jsem si ho vlastně vůbec nevšímala. Trochu povýšeným pohledem jsem přelétla blešáka kterej se rozhodl že bude rejpat. Mohla bych se v téhle svojí podobě natahovat jak bych chtěla ale stejně bude vyšší. Ale to je něco s čím se holt smířím... protože snad každej je tady vyšší než já. "Velkej drak, velkej hlad" zavrčela jsem v odpovědi. Nebudu si brát jeho slova osobně ale co si to o sobě vůbec myslí? Jednak máme raději maso a taky nás tady není tolik. Co já vím tak jsme na škole jenom čtyři draci. Určitě by jsme nezvládly spořádat za takovou chvilku všechno jídlo pro celou školu. "Hele nikdo ti nic nebere, ale je na něm jestli si s tebou bude chtít hrát nebo ne" pokývla jsem na kluka. Jak přišel s tím že je jeho hračka to teda nevím. "No původně jsem se přišla jenom něčeho nadlábnout ale žádný jídlo tady není" mávla jsem rukou po prázdných stolech. "Tak se alespoň seznámím s někým novým" to vlastně byla taková trochu vedlejší věc. Protože pro co jiného se chodí do jídelny než pro jídlo? Upřímně mě jsem se zarazila když se kluk představil. Měl opravdu zvláštní jméno. Bylo to zvlášť nebo dohromady? Ravidelafayete, Ravidela nebo Ravide? Napadalo mě spousta dalších možností ale budu se muset zeptat jak to vlastně je. Pokračoval dalšími zvláštními slovy. Monsieur, Milady? To mělo být oslovení? Nebo nějaká urážka? To jsem si nebyla úplně jistá ale jeho gesto nenaznačovalo že by to měla být urážka. Tázavě jsem podívala nejprve do jeho tváře, potom na ruku kterou ke mě měl nataženou. Taky jsem věnovala krátký pohled svojí ruce než plamínek co mi kolem ní neustále obíhal zmizel. Pak už jsem položila svojí dlaň na tu jeho. Lidi si někdy potřesou rukou ale tohle tak úplně nevypadá. Trochu jsem ucukla když se začal sklánět k mojí ruce. Moje první myšlenka byla že mě snad chce kousnout. Neotevíral ale pusu tak jsem tam ruku nechala. Kromě ostrých bílých drápů si mohl také všimnout drobných bílých šupin které nebyly z dálky tak úplně patrné. Na hrudi, ramenou, břiše a nohou byly moje bílé šupiny trochu připomínaly tenké brnění. Na poměry lidí jsem vlastně chodila pořád nahá. Jak se narovnal podezřívavě jsem si ho poměřila. Pak se ale za mnou ozval známí hlas. S otráveným povzdechem jsem jen protočila oči. Když jsem se s ní potkala naposledy vyšla jsem z toho s trestem já. Prostě si ji nevšímej a bude to v pohodě. "Jasně že tě doprovodím" souhlasila jsem s Ravi-de-la-faytyho nápadem a prošla kolem Shrey ven z jídelny. |
doba vygenerování stránky: 1.3150551319122 sekund