| |||
Jídelna Všichni Vejdu do kruhové místnosti, která se, po krátkém prohlédnutí, zdá býti jídelnou. Kapky vody ze mě sem tam skápnou na zem a po spánku mi stéká menší potůček z mokrých vlasů. Utřu jej hranou dlaně a stáhnu bokem několik k čelu přilepených praménků vlasů. Odlepím od hrudi promočenou původně bílou košili. Jen,co ji pustím, s tichým plesknutím se na mě nalepí zpátky. Zhodnotím svoji aktuální situaci znechuceným obličejem. *Jak já jen nesnáším mokré oblečení na těle!* pomyslím si. Ze ždímání zdobené vesty mě vyruší prudké dupání po mém levém rameni a zběsilé drápání se do batohu. Malý bílý hranostaj, co mi seděl spokojeně na rameni, se rozhodl dostat se zpátky do zavazadla, i kdyby do něj měl evidentně vyhloubit nový otvor. "Co to děláš? Když jsem tě tam chtěl nacpat já, tak jsi na mě zvysoka kašlal a teď se mi tam budeš rvát? Ne ne ne, jsi mokrý! Neutřeš mi srst do oblečení!" vyhubuji zvířeti, které se snaží do batohu narvat vší silou a člověk by ani nevěřil, že je to tak malé zvířátko. Po tom, co schytám druhý kopanec, rezignuji a batoh mu otevřu dobrovolně. Jsem smířený s tím, že budu prát oblečení, abych pak nesmrděl, jako mokrá fretka. A tu odevzdaně zdvihnu pohled a zarazím se. Rázem chápu, ten zběsilý úprk a vlastně ten batoh teď nezní vůbec špatně, kdybych byl hranostaj, tak tam taky zalezu. Před námi je velké zvíře, nejspíše vlk. Mnohem vyšší, než já a má šest ocasů.*Šest? Nepraštil jsem se při tom pádu do hlavy? Jedna, dva, tři... no jo, je jich šest.* Zmůžu se tak maximálně na to, že zamrkám a měřím zvíře podezřívavým pohledem. *Ta kovová šelma říkala něco o trnových vlcích... Jak k sakru vypadá trnový vlk? Moc trnů to nemá, ale zase ty zuby jsou špičaté dost... No... a nebo je taky možné, že to vůbec není trnový vlk,* zapřemýšlím oduševněle při pohledu před sebe. Ono už toho na mě dneska bylo poměrně dost. Moji pozornost na malou chvíli strhnou zářivě modré vlasy opodál sedícího muže. Nahnu hlavu a moc rád bych se pozastavoval nad skvělým nápadem obarvit si kštici na modro, ale jaksi nejsem schopen opustit myšlenkami toho 'vlka'. Původně jsem měl v plánu porozhlédnout se po okolí a zeptat se někoho, kdo by mi pomohl najít toho profesora, co hledám. Nicméně v tuhle chvíli mi spadly plány do kanálu a mozek si vzal dovolenou. *Jak se mluví na vlka? 'Ahoj, můžu se tě na něco zeptat?' No to asi těžko! Vlci, přeci neumějí mluvit. A třeba je to zvíře toho modrovlasého,* zapřemýšlím nad tím a pokývnu si sám pro sebe, že je to vcelku možné. Myslím, že tu ještě chvilku budu beze slova zmateně stát tváříc se, že jsem mokrá součást omítky, a pak se pokusím se za plného osvětlení lamp na stěnách proplížit děsně nenápadně ven podél zdi. |
| |||
Hájenka - Les Chrys, Diagh, Lailah K lesu skoro běžím, když narazím a vlastně i málem vrazím do nějaké skupinky. "J-já... o-omlouvám se," trochu se zakuckám, když se proberu a podívám se na skupinku tří. Hned na to mi ona žena do které jsem omylem vrazila řekne, že se do lesa jinak, než s doprovodem nějakého profesora nedostanu. Překvapeně zamrkám a podívám se směrem k lesu. Určitě tam bude, napadne mne a zkusím ho vypátrat. "Já tam ale musím," vzpamatuji se a řeknu hrdným a možná i trochu nadřazeným hlasem. |
| |||
První patro, na chodbě před 103MM Nakonec nám, a především kentaurce, potvrdí, že skutečně i ji to zasáhlo a je to profesorka Faife. "Bude nadále probíhat vyučování, nebo se máme odebrat do společenské místnosti?" zeptám se po jejích slovech o vyšetřování. Také mne to zajímá z důvodu že Shrey odpověděla rozpuštěním hodiny, která měla probíhat. "Půjde to ale zvrátit, že ano?" zeptám se a poprvé za tento den se mne začíná jímat nervozita, že by to nemuselo jít. |
doba vygenerování stránky: 1.9772391319275 sekund