| |||
[b]Jídelna bod interestu, otravka, tupý přihlížející[/b] Zašklebím se, když po mém dechu málem hodí šavli. To by byla náhodou sranda. Natáhnu jeho pach a uložím si ho, abych s tím mohl později pracovat. "A co teda jsi?" nakloním hlavu na stranu. "Na to bys musel být i zelenější," zazubím se na něj a přičapnu si před něj do pololehu. Když vyštrachá papíry, znovu zazývám a podívám se po té okounějící modrošici. Zastříhám ušima. "Ty jsi dlak? A v co se měníš? Kočku? Ptáka? Jelena?" vystřílím ze sebe rychle a začnu u toho nehorázně slintat. Jeho otázku ohledně vlkodlaků úplně přejdu. "No... O tom výrazu nic nevím. Ale zkus hlavní nástěnku v hale, tam jsou všichni profesoři napsaní," doporučím mu a začnu zase hopsat kolem něj. Dokráčela sem další nanynka. A začala se rozčilovat. Můj úsměv se změnil a ze silně pobaveného se z něj stal poměrně nebezpečný. Ravi, tím že jsem skoro namáčknutý na něm, může cítit že mi trochu zavibrovalo hrdlo, ale nic ze mne nevyšlo, co by šlo slyšet. Začichám a potom se uchechtnu. "Kdyby draci nebyly takový nenažraný hovada, možná by tu něco zbylo." Pronesu docela hlasitě přes celou jídelnu. Potom se začne zajímat o můj zájmový bod. "Hej, já ho našel první, moje hračka," zavrčím na ní trochu, když se přiblíží na můj vkus až moc blízko. Když ze sebe vyrazí jméno, zamyslím se a podívám se zpět na ne-človíčka. "Já si říkám Han, jen tak mimochodem." |
| |||
Okraj lesa Lailah, Diagh, okrajově Tabithi Dračice po nás hodí ještě několik pohledů a pak se vydá sama ke štítu. Od něj dostane pořádnou pecku, jak ji rozhodně samotnou skrze nepustí. Potom tam jen zírá do hlubšího lesa. Ještě několik okamžiků počkám, ale když si nás nevšímá, otočím se k Lailah s Diagh. Obě dvě odsouhlasí, že rozumí pravidlům a tak každé nabídnu jednu ruku. Když se mne chytí, projdu hladce štítem. Jen se přes nás přelije zelená vlna, která za námi štít zase zavře. |
| |||
Pokoj - Jídelna Vypadalo to že ji to už trochu přešlo, teda alespoň ta část kdy nadávala mě. Jen prohodila něco o profesorovi a bez dalšího slova zmizela z pokoje. Tak to teda bylo pěkně nevychovaný odejít takhle bez rozloučení. Měla ale asi dost starostí s celou touhle situací takže to docela chápu. Rychlí "čus" by ale určitě zvládla. Ještě jednou jsem se pořádně protáhla a vydala se pro něco k snědku. Protože začínat den s prázdným žaludkem rozhodně nemůže být zdraví. Nechápavě jsem se zastavila kousek od dveří prázdné jídelny. Bylo tam jen pár studentů a na stolech, který se normálně prohýbaj pod vahou jídla nezbyl ani jeden jedinej drobeček. Zamyšleně jsem se obrátila na hodiny a v duchu si odpočítávala kolik je hodin. Takže osmnáct k tomu patnáct...třicet, čtyřicet pět. To je tři čtvrtě na sedm. To by jídelna měla bejt plná. "Kde je jídlo?! A neříkejte mi že už jste ho všechno sežraly" obrátila jsem se zpátky ke dvojci. Kluk a nějakej pes. Jak jsem si prohlížela toho kluka došlo mi že jsem ho tady předtím ještě nezahlédla. "Héj... ty seš tady novej že?" prohlásila jsem nadšeně a přiskočila k němu blíž. "Musíš bejt protože sem tě tady nikdy neviděla ani necítila" trochu jsem nakrčila nos. Ustoupila jsem od něj o krok zpět. "Jasně..." uvědomila jsem si tiše. "...já jsem Nybe" představila jsem se pak s úsměvem a tak trochu čekala jestli se taky představí. |
| |||
Okraj lesa Chrys, Diagh, Tabithi Uvítala jsem informaci, že krev je potřeba zajistit, i když mi to vyznělo tak, že než se věci vrátí do normálu, bude to chvíli trvat. A to mě teda netěší... |
| |||
Jídelna Han, všichni Oddechnu si potajmu, když se žádná další demonstrace zubů nekonná a mírně uvolním postoj. Než mě tedy ovane, ten příšerný zápach, ze kterého se mi docela zvedl žaludek. Na moment vyvalím pohled a rozdýchávám značnou nevolnost. Pohled mi utkví na něm, jak začne hovořit. Slíbil jsem sám sobě, že budu otevřený novým věcem a tvorům. I když jsem stále nepochopil, co za tvora to je a fakt, že je to student pouze hádám. Vyvolává to ve mně jakousi nejistotu, jak s ním vlastně mám mluvit. Sjedu jej poměrně podezřívavým pohledem, jak mě očichává, ale nechám jej. "No, já bych o sobě upřímně moc rád tvrdil, že člověk jsem, ale lidi mě tak nevnímají," pronesu diplomaticky. A prohlédnu si své zmáčené oblečení. "A teď navíc spíš vypadám jako rusalka," zažertuji s jemným úsměvem na rtech. Než mi vyjede obočí tázavě do čela. "Pelechy?... Ach ano. Chápu. Dojde mi, co tím chtěl říct a prozkoumám znova své papíry. Nějak mi to konečně zacvaklo celé až teď. "Já jsem.... jsem dlak?? Haah?" tázavě nahnu hlavu a koukám do rozpisu. "To jako třeba... vlkodlak? Něco takového opravdu existuje?" pronesu zamyšleně spíš sám k sobě a tu mi utkví pohled na hopsajícím vlkovi vedle mě. Krom toho, že mi to nějak moc připomíná mého hyperaktivního hranostaje, tak mám asi jasno v tom, co za tvora tohle je. *Takhle jsem si tedy vlkodlaka nepředstavoval, ale co já vím, jak má vypadat, v knihách popisují kde co,* pomyslím si a pokrčím rameny. A tu si vzpomenu, že bych měl něco vyřídit a když už se nežereme ani neděsíme navzájem ani jednostranně, mohl bych to vyřídit hned. "Poslyš, je v učitelském sboru někdo, koho lze považovat za 'Stvořitele'? Kde ho najdu? Musím mu něco nutně říci." |
| |||
Jídelna Ravi, okrajově Gerrir či Modrý Když se nahne dozadu v očích mi pobaveně blýskne. Upřímně jsem ho nechtěl vylekat bafnutím, ale tím, že umím mluvit, takže když na mne začne zaraženě zírat, pobaveně se uchechtnu. Nicméně i když vypadá trochu otřeseně, nevypadá to, že by z něj vypadla nějaká zajímavá reakce, třeba infarkt nebo úprk skrze školu. Když pronese tu větu, trochu se odtáhnu a zazívám zklamaně, až ho ovane horký vzduch z mé mordy, která trochu smrdí jako rozkládající se syrové maso. "Taky tě zdravím," odtuším mu nakonec na tu jeho poznámku. "Takže ty jsi student," konstatuji nadále. Když začne komentovat mé oči, trochu se ponížím, abych na něj lépe viděl a očuchám ho. Nevoní jako člověk. "Díky," zamručím, "a co ty jsi zač? Člověk z tebe smrdí jen zvenku," nakloním hlavu na stranu. "Jestli tím myslíš pelechy, tak to záleží podle toho, do které koleje patříš. Každý bydlí jinde," odfrknu si a zahopsám si vedle něj sem a tam, jak jsem se už moc dlouho nehýbal. |
| |||
Okraj lesa Skupinka, které si už nevšímám a snad Tortun Jen co mi asiprofesorka řekla něco o tom, že si musím sehnat nějakého profesora na cestu do lesa, přestala jsem si jich všímat. Jistě, stále jsem je vnímala, ale chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jednoho z nich nedokážu vůbec prohlédnout, zatímco dalšího cítím velmi výrazně. Hned na to si uvědomím, že ho, vlastně ji postihlo stejné neštěstí jako mě. A pak jsem se překvapeně koukla na profesorku. Vlastně profesora. Jeho taky? napadlo mě, ale to byla asi poslední myšlenka, kterou jsem jim věnovala. Pak jsem se otočila přímo k lesu. Nějak jsem tušila, že tam bude a nezbývalo mi nic jiného, než to prostě zkusit. "Tortune, jsi tam? Tortune odpověz mi, prosím," vyslala jsem do lesa zoufalé psychické volání, než jsem se rozhodla vkročit do lesa na vlastní pěst (pokud mne tam bariéra pustí). |
| |||
Jídelna Han, všichni[/i] Upřu svůj pohled na to velké zvíře. Asi moje maskování za součást omítky mic nefunguje, protože si mě to všimlo. Jen tak opatrně se otočím za sebe, třeba ho zajímá někdo za mnou..... ne, za mnou nikdo není. Zase se pomalu podívám před sebe. *Ono to jde ke mně!... Klid... třeba ho zajímá ta lampa vedle.... proč by ho měla zajímat lampa? Co to je za blbost?* Nadechnu se a trochu nervózně čekám, co přijde. Už jednou mi to dneska vyšlo, tak snad to vyjde zas. *Na tu druhou stranu, usmívá se to.... co na tom, že je to trochu psychopatický úsměv, neměl bych to soudit předem.* Vzhlédnu nad sebe, jak se nade mnou vlk narovná a nahnu se trochu dozadu, abych mezi námi tem prostor přeci jen trochu udržel. *Heh, jaké překvapení. Opravdu ho nezajímala lampa.* Koukám poměrně zaraženě. Myslím, že mě teď ze všeho nejvíc fascinuje to, že to umí mluvit. Ono 'Baf' se tedy asi trochu minulo míněný účinkem. Vzpomenu si na to, co jsem si tak optimisticky kladl na srdce asi deset minut zpět, je pravda, že předtím bylo rozhodně jednodušší být statečný, než teď, když mám téměř v obličeji tlamu plnou zubů. "Předpokládám, že ty jsi asi taky student..." vypravím ze sebe, hned po zhodnocení, že ptát se na to, jestli je zdejší domácí mazlík, není vhodná věta. "Hezké oči. Poměrně netradiční barva... taková.... jedinečná. To jenom tak někdo nemá. To tedy opravdu ne. No, rád bych se tu zdržel, ale potřebuji toho ještě docela hodně vyřídit, takže, kudy na ubikace? Tam tudy, že?" vychrlím ze sebe spoustu informací naráz a vytáhnu ze sebe všechno, co umím, abych se dokázal zatvářit naprosto sebevědomě. Ukážu dlouhým prstem na dveře a čekám potvrzení doufaje, že se přišel jen tak zblízka seznámit. |
doba vygenerování stránky: 1.4037561416626 sekund