| |||
Okraj lesa Tabithi, Lailah, Diagh Pokynu dračici hlavou, že se nic nestalo, když se omluví. Když se ho pokusí vycítit, tak se přes štíty lesa nedostane. Ale z nich samotných jeho magii cítit může. Když to řekne tak povýšeně, že tam musí, povytáhnu jedno obočí a podívám se na ni. Nadechnu se a zase zavřu pusu. Potom se na ni trochu rezignovaně podívám. "Tak to asi budeš muset požádat profesora," odtuším a dál si jí nevšímám a přejdu s Lailah a Diagh až ke štítu. "Poslouchejte vy dvě. Les je VELMI nebezpečné místo. Takže se držte co nejblíže u mne, nekopejte do žádný zvířat, ať sebemenších nebo sebenechutnějších. Na nic neútočte, dokud vám nedám výslovný souhlas. Jasné?" podívám se po nich. |
| |||
Jídelna Ravi, Gerrir Upírek nakonec nadusaně odkráčí a i kdybych ho rád sledoval, jak se tohle vyvrbí, je mi jasné, že někam do kabinetu s ním mne nepustí. Převalím se na stole a uvažuju co budu dělat. Ta skupinka co mířila do kuchyňky vypadala nadějně, ale s žrádlem ještě vystačím a to by někdo mohl vyhodnotit jako ohrožení studentsva a vyhodit se nepotřebuji nechat, když je tady takové srandy. Drak tam tak sedí a vypadá to, že má hluboký vnitřní rozhovor, takže to nevypadá, že mne vůbec vnímá. Už uvažuji, že se půjdu projít, když se nám za zády vyloupne ze zdi student. Oči se mi rozšíří samým štěstím a natěšeně zafuním z nozder. Nováček! No to je mi řádná zábava! A co je na tom ještě lepší, ta jeho malá potvora se málem rozkočila na dvě a on sám vypadá... Že má strach. Jak mi chyběl ten pocit sladké vůně strachu. Svezu se ze stolu a upřu své červeno zelené oči přímo na něj. Ještě více se zazubím v radostném úsměvu, což na mém zubatém výrazu pro nezkušené klidně může vypadat jako výhrůžka. Přiblížím se přikrčeně a teprve kousek před ním se narovnám do své plné výše a rozprostřu kolem sebe ocasy, které se trochu chtivě lehce pohupují vzduchem. Nahnu se až k němu, pokud mne nechá a pak našpulím rty. "BAF." |
| |||
Jídelna Všichni Vejdu do kruhové místnosti, která se, po krátkém prohlédnutí, zdá býti jídelnou. Kapky vody ze mě sem tam skápnou na zem a po spánku mi stéká menší potůček z mokrých vlasů. Utřu jej hranou dlaně a stáhnu bokem několik k čelu přilepených praménků vlasů. Odlepím od hrudi promočenou původně bílou košili. Jen,co ji pustím, s tichým plesknutím se na mě nalepí zpátky. Zhodnotím svoji aktuální situaci znechuceným obličejem. *Jak já jen nesnáším mokré oblečení na těle!* pomyslím si. Ze ždímání zdobené vesty mě vyruší prudké dupání po mém levém rameni a zběsilé drápání se do batohu. Malý bílý hranostaj, co mi seděl spokojeně na rameni, se rozhodl dostat se zpátky do zavazadla, i kdyby do něj měl evidentně vyhloubit nový otvor. "Co to děláš? Když jsem tě tam chtěl nacpat já, tak jsi na mě zvysoka kašlal a teď se mi tam budeš rvát? Ne ne ne, jsi mokrý! Neutřeš mi srst do oblečení!" vyhubuji zvířeti, které se snaží do batohu narvat vší silou a člověk by ani nevěřil, že je to tak malé zvířátko. Po tom, co schytám druhý kopanec, rezignuji a batoh mu otevřu dobrovolně. Jsem smířený s tím, že budu prát oblečení, abych pak nesmrděl, jako mokrá fretka. A tu odevzdaně zdvihnu pohled a zarazím se. Rázem chápu, ten zběsilý úprk a vlastně ten batoh teď nezní vůbec špatně, kdybych byl hranostaj, tak tam taky zalezu. Před námi je velké zvíře, nejspíše vlk. Mnohem vyšší, než já a má šest ocasů.*Šest? Nepraštil jsem se při tom pádu do hlavy? Jedna, dva, tři... no jo, je jich šest.* Zmůžu se tak maximálně na to, že zamrkám a měřím zvíře podezřívavým pohledem. *Ta kovová šelma říkala něco o trnových vlcích... Jak k sakru vypadá trnový vlk? Moc trnů to nemá, ale zase ty zuby jsou špičaté dost... No... a nebo je taky možné, že to vůbec není trnový vlk,* zapřemýšlím oduševněle při pohledu před sebe. Ono už toho na mě dneska bylo poměrně dost. Moji pozornost na malou chvíli strhnou zářivě modré vlasy opodál sedícího muže. Nahnu hlavu a moc rád bych se pozastavoval nad skvělým nápadem obarvit si kštici na modro, ale jaksi nejsem schopen opustit myšlenkami toho 'vlka'. Původně jsem měl v plánu porozhlédnout se po okolí a zeptat se někoho, kdo by mi pomohl najít toho profesora, co hledám. Nicméně v tuhle chvíli mi spadly plány do kanálu a mozek si vzal dovolenou. *Jak se mluví na vlka? 'Ahoj, můžu se tě na něco zeptat?' No to asi těžko! Vlci, přeci neumějí mluvit. A třeba je to zvíře toho modrovlasého,* zapřemýšlím nad tím a pokývnu si sám pro sebe, že je to vcelku možné. Myslím, že tu ještě chvilku budu beze slova zmateně stát tváříc se, že jsem mokrá součást omítky, a pak se pokusím se za plného osvětlení lamp na stěnách proplížit děsně nenápadně ven podél zdi. |
| |||
Hájenka - Les Chrys, Diagh, Lailah K lesu skoro běžím, když narazím a vlastně i málem vrazím do nějaké skupinky. "J-já... o-omlouvám se," trochu se zakuckám, když se proberu a podívám se na skupinku tří. Hned na to mi ona žena do které jsem omylem vrazila řekne, že se do lesa jinak, než s doprovodem nějakého profesora nedostanu. Překvapeně zamrkám a podívám se směrem k lesu. Určitě tam bude, napadne mne a zkusím ho vypátrat. "Já tam ale musím," vzpamatuji se a řeknu hrdným a možná i trochu nadřazeným hlasem. |
doba vygenerování stránky: 1.4473030567169 sekund