| |||
Chodba 1. patra Maid Jedna dívka se na mně podívá s nesouhlasným pohledem a pak se zamračí na tu druhou dívku, co jsme řekli tak hrozného? Neříkám že to co se zde dělo není vážné, ale je po boji ty co zde byli zranění se postarají na ošetřovně, jistě nebude to snadné, ale to se už nás netýká. Neříkám že to je přímo na jásání a vyprávění vtipů, ale co jsme jako měli dělat? Padnout na kolena a lomit rukama zatím co bychom propadli v staletý pláč? Ale dobrá to je její věc a protože obě dívky odejdou tak tu nakonec zůstanu s tou dívkou s beraními rohy. A když dívka vstane tak si jí prohlédnu blíž tak zjistím že asi nebude studentka, ale ... ne nevzpomínám si že bych jí viděla na nějaké hodině. Tak proč ... ne kdyby šlo a zaměstnance školy byly bychom informováni.Nebo ne ... Promnu si čelo a nakrčím nos, mám pocit že mé myšlenky běhají v kruhu a dívka vypadá zmateně stejně jako já, skvělé tohle je vážně trapná situace a to jsem nic neprovedla. „To je milé, ale myslím si pomoc bude potřeba asi jinde.“ Já vím ten profesor říkal že se o ní má postarat ovšem jí nic není a profesor nebyl zrovna konkrétní. |
| |||
Před školou - Pokoj Aine Aine, Sukui, Relliel Vyléčená se znovu vzchopí a postaví na nohy. Vyzývavým úsměvem čekám jestli dokončí pohyb a skutečně mě obejme. Ale neudělá to. Místo to ho odejde pryč. Jen ji s pobaveným úsměvem sleduji zmizet za rohem. Na tu vlezlou otázku nijak nereaguji. Ještě se uchechtnu když se ozve nadávání. Moc daleko se teda nedostala. Cítím že se dobelhala sotva přes halu. Stejně jako cítím i to že se ke mě z ošetřovny blíží opeřenec se Sukui. Přesně tohle byl ten důvod proč jsem nechtěla jít na ošetřovnu. A teď si ten důvod přišel ke mě. Měla jsem jít rovnou. Zalituji vzápětí. Teď už je však pozdě na to dávat se na odchod, a tak počkám než se ke mě dostanou, otočená jejich směrem. Moje pozornost patří jen Sukui, která se mi nezdá nijak v nepořádku. Jeho si všímám jen natolik že vnímám přítomnost jeho energie, stejně jako ostatních kolem. Tak to vypadá jako bych ho kompletně ignorovala. „Ach tohle?...” porozhlédnu se po svém blízkém okolí, kde jsou stále ještě vidět následky výbuchu u brány. Kromě toho však nemám na svědomí nic víc. Pohledem krátce prelétnu i po louži ohnivé krve kterou po sobě zanechala andělka, než se podívám zpátky na svou kamarádku. „...to jsem se jen trochu bavila” odpovím s úsměvem a lišáckým mrknutím. S tou bytostí jsem to skoncovala tak rychle že z toho ani mnoho zábavy nevzešlo. Dát si na čas by asi taky moc nedalo. Jakkoliv je její starost upřímná a milá, je celkem zbytečná. „Jakási stvůra tady útočila na studentku” dodám ještě tak pro jistotu aby si zase nezačala představovat kdo ví co. „Jsem ráda že jsi hlavně ty v pořádku” oplatím její starostlivost upřímným úsměvem. Nepředpokládám že už si bude chtít teď promluvit, nebo si na to vůbec vzpomene. I když já bych chtěla, ona dala jasně najevo že ostatní jsou jí důležitější. Od konce hodiny lektvarů uběhlo už několik hodin. A nevěřím tomu že by si nedokázala najít alespoň chvilku. Bylo jich spousta, kdyby si jen do cesty nestavěla ostatní. Stejně tak jako ona předtím, i já si teď půjdu za svými záležitostmi. Ne snad z trucu nebo podobné malichernosti, na takové věci mě neužije. „Ještě si potřebuji zařídit pár maličkostí a potom bych měla mít hodinu, potom si tě najdu a snad budeme mít chvilku.” Jestli ta proběhne, nebo spíš neproběhne jako ta poslední hodina na které jsem se ukázala doslova jenom já čas se mi tím poměrně zkrátí. Počkám na odpověď Sukui, ať už přikývne nebo…nebo odmítne. Nebudu ji do ničeho nutit. Z krve se vznese dlouhé černé pero, pak další, dokud tady nezůstane jediné. Uspořádané úhledně jedno vedle druhého se vznáší ve ve vzduchu jako černý vějíř. Tentokrát skryté za štítem kdyby Sukui napadlo nějaká nepatřičná myšlenka. Už tehdy jsem jí mohla jednoduše upřít aby mi andělské pírko vzala. Vrátím se tedy zpátky do haly. Třebaže jsem se chtěla ještě vrátit zpátky do knihovny, zastavím místo toho v hale u jiné “maličkosti”. Co s tebou. Snad bych ji přece jen mohla vzít na ošetřovnu. I když léčení jako takové už není třeba. O to všechno už jsem se dokonale postarala sama, o tom není pochyb. I tak jsou z dívky cítit vlny slastného utrpení. Vzbuzuje mojí zvědavost. Sotva si ji telekinezí zvednu začne blekotat o tom jak právě na ošetřovnu nechce. „Hmm, fajn.” Prohodím poměrně bezstarostně. Něčím takovým si hlavu opravdu tížit nebudu. Místo ošetřovny s ní tedy zamířím do druhého patra. Nemám nějak na spěch, jdu klidným krokem a ona se vznáší několik stop přede mnou. Cestou si jen tak pohrávám s pírky. Zrovna do řeči jí není, ale stejně z ní dostanu alespoň kde má pokoj. Dostanu ji tedy až tam, kde ji postavím na zem. Nechci se tu dlouho zdržet. Na druhou stranu... tělocvičnu dál okupuje nevítaná čtveřice. |
doba vygenerování stránky: 1.485817193985 sekund