| |||
Z jídelny znovu ven a pak na kolej a do pokoje (dlaci - dívky I) především Wayne, na konci Helen U oběda si nacpeme žaludky, tedy minimálně Wayne rozhodně. Já díky své lidské podobě jím přeci jen o něco méně, než kdybych byla vlčicí. Jakmile se najíme, znovu vyrazíme ven, tentokrát se místo běhání věnujeme diskuzi na téma hlasování. A před večeří pak oba odhlasujeme. Sice jsem původně neměla zájem, ale po diskuzi s Waynem jsem se rozhodla, že cokoliv bude lepší než nic. Hlavně, aby nevyhrála má známá hadice. Večeře se účastníme oba, ale já se spíš v jídle šťourám, než abych jedla. Od oběda jsem se už tolik nehýbala a tak se mi sotva rozležel a nemám tak teď hlad. Po jídle zapluji do pokoje, kde doufám nikdo nebude. Je. Naše kočka Helen. Pozdravím, na odpověď nečekám a zamířím do koupelny a pak už rovnou do postele. |
| |||
Pokoj upíři I - Jídelna nikdo konkrétní Na jeho slova znova jen pobaveně štěknu. Tohle skutečně nepatří mezi ty věci, co by mne zvládli rozhodit. Když se odporoučí do společenky, počkám v pokoji, protože je bábovka a jistě si zaleze do koupelny se převlíct. Když pak zamíří pryč, steču z postele a následuji ho. Tohle by mohla být sranda. V jídelně se rozvalím napůl přes stůl napůl přes židli, co nejblíž jemu, abych mohl sledovat o co se bude pokoušet. Mezitím se rozhlédnu po přítomných čekajících a snažím se přijít na to, zda někoho postihlo to samé. |
| |||
Pokoj upíři I - Jídelna Han, všichni v jídelně Šlechnu po Hanovi rozezleným pohledem, po těch jeho slovech. "Překvapuje mne, jak tě to ani trochu netrápí," poznamenám jen a potlačím zlostný třes hlasu. V první řadě zajdu za společenskou místností a vyžádám si dámský oblek mé značky, abych alespoň vypadal k světu, když už vypadám takhle. Chvíli uvažuji, zda nejít rovnou za ředitelem, ale nakonec nepotřebuji přímo jeho, aby to vyřešil. Vzhledem k tomu, že se blíží snídaně, pak nejlepší volbou bude jídelna k reklamaci nynějšího stavu. Ostatně, tam profesoři být musí, v kabinetu mi nemusí otevřít. Rázným krokem s neprostupným výrazem tedy vyrazím do jídelny. Zastavím se před profesorským stolem, tak, aby mne museli minout, až si půjdou sednout a netrpělivě podupávám jednou nohou. Tohle nemá obdoby. Asi bych o tom měl spravit otce. |
| |||
Jídelna - pokoj směs I okrajově Nybe Když dojídám, tak se ta maličká rozhodne, že jí překážím a pustí se do mne. Jen po ní loupnu okem a olíznu se. Když jídlo zmizí, uchechtnu se a vrhnu silně pobavený a povýšený pohled po Bílé stojící na stole. Jen si něco zkus, před profesory a na starší. Pošlu jí posměšnou myšlenku, když odcházím. Kolem urny projdu bez povšimnutí. Sebe volit nemohu, nikdo autoratitavní tady není a tím to pro mne skončilo. Dojdu na prázdný pokoj. To mám skoro soukromou sluj. Rozhodně si nestěžuji. Rozvalím se na pelechu, který mne začne hřát a spokojeně odfuknu. Pořádně jsem se nažral, takže není třeba trhat alespoň nějaký dračí spánek. Normálně prospím po pořádném jídle tak týden. No nic, tohle bude muset stačit. Spím až do rána, kdy mne probere ten strašný a otravný zvuk. |
doba vygenerování stránky: 1.467992067337 sekund