| |||
Z jídelny znovu ven a pak na kolej a do pokoje (dlaci - dívky I) především Wayne, na konci Helen U oběda si nacpeme žaludky, tedy minimálně Wayne rozhodně. Já díky své lidské podobě jím přeci jen o něco méně, než kdybych byla vlčicí. Jakmile se najíme, znovu vyrazíme ven, tentokrát se místo běhání věnujeme diskuzi na téma hlasování. A před večeří pak oba odhlasujeme. Sice jsem původně neměla zájem, ale po diskuzi s Waynem jsem se rozhodla, že cokoliv bude lepší než nic. Hlavně, aby nevyhrála má známá hadice. Večeře se účastníme oba, ale já se spíš v jídle šťourám, než abych jedla. Od oběda jsem se už tolik nehýbala a tak se mi sotva rozležel a nemám tak teď hlad. Po jídle zapluji do pokoje, kde doufám nikdo nebude. Je. Naše kočka Helen. Pozdravím, na odpověď nečekám a zamířím do koupelny a pak už rovnou do postele. |
| |||
Pokoj upíři I - Jídelna nikdo konkrétní Na jeho slova znova jen pobaveně štěknu. Tohle skutečně nepatří mezi ty věci, co by mne zvládli rozhodit. Když se odporoučí do společenky, počkám v pokoji, protože je bábovka a jistě si zaleze do koupelny se převlíct. Když pak zamíří pryč, steču z postele a následuji ho. Tohle by mohla být sranda. V jídelně se rozvalím napůl přes stůl napůl přes židli, co nejblíž jemu, abych mohl sledovat o co se bude pokoušet. Mezitím se rozhlédnu po přítomných čekajících a snažím se přijít na to, zda někoho postihlo to samé. |
| |||
Pokoj upíři I - Jídelna Han, všichni v jídelně Šlechnu po Hanovi rozezleným pohledem, po těch jeho slovech. "Překvapuje mne, jak tě to ani trochu netrápí," poznamenám jen a potlačím zlostný třes hlasu. V první řadě zajdu za společenskou místností a vyžádám si dámský oblek mé značky, abych alespoň vypadal k světu, když už vypadám takhle. Chvíli uvažuji, zda nejít rovnou za ředitelem, ale nakonec nepotřebuji přímo jeho, aby to vyřešil. Vzhledem k tomu, že se blíží snídaně, pak nejlepší volbou bude jídelna k reklamaci nynějšího stavu. Ostatně, tam profesoři být musí, v kabinetu mi nemusí otevřít. Rázným krokem s neprostupným výrazem tedy vyrazím do jídelny. Zastavím se před profesorským stolem, tak, aby mne museli minout, až si půjdou sednout a netrpělivě podupávám jednou nohou. Tohle nemá obdoby. Asi bych o tom měl spravit otce. |
doba vygenerování stránky: 1.9968521595001 sekund