Chodba před knihovnou --> Knihovna --> Jídelna --> Ložnice dohra středa Aine, přítomní v knihovně, na večeři v jídelně a večer v pokoji Jakmile jsem viděla její výraz, měla jsem pocit, že celý můj úmysl byla jedna velká chyba. Ona se mnou určitě nechce mluvit. Jestli se změnila, dost možná nestojí o mé přátelství. A kdo ví, co si myslí o mě. Ani já nevypadám jako dřív, i když se tak cítím. V rámci možností. Se značnou nelibostí jsem si vzpomněla na můj útok na toho chlapce. Aine vypadala unaveně. Možná i otráveně. Byla plná negativních myšlenek, ale nic konkrétního jsem nezaslechla. Možná bych se dopátrala, ale nechtěla jsem to dělat. Ne jí. A co bylo úplně nejhorší... Krvácela.
V tu chvíli jsem o krok ustoupila. Vypadala jsem možná i zhrozeně, možná znechuceně. Upřenému pohledu na její zraněnou ruku jsem nedokázala odolat. Ale aspoň jsem zadržela dech. Sotva jsem vnímala, co mi Aine říkala. Bylo to odmítavé, ale konkrétní obsah slov mi unikal. Nesmím ji napadnout. Nesmím ji napadnout. Teď jsem se krmila. Nesmím ji napadnout... Dokola jsem si opakovala jako mantru a najednou... Byla pryč. Bezva... Takže co mi říkala? Zbyla ve mně po ní jen pachuť zlosti a poslední závan její sladké krve. Nespokojeně jsem pomlaskla. „To jsem opravdu zvládla výborně.“
Ještě chvíli jsem otálela na chodbě, než jsem zamířila do knihovny, kde jsem se dál věnovala tréninku psaní. I když mi rozvrh napovídal, že první hodinu psaní a čtení budu mít hned zítra ve čtvrtek, chtěla jsem udělat něco navíc a trochu se připravit. V knihovně jsem strávila čas až do večeře, jídlo jsem však rozhodně nemínila vynechat. Poučena Chrysem jsem hodlala udělat vše pro to, abych nebyla hlavním ohrožením některých jedinců na této škole. Navíc pod dohledem Tortuna jsem se cítila až nezvykle dobře. Vzpomínala jsem si, jak před pár dny mi zrovna tento profesor ježil všechny chloupky na těle. A dnes večer? I když jsem se díky němu cítila sebevědomě s chutí zakroutit krkem komukoliv, kdo by mě chtěl ohrozit, vnímala jsem to jako dobrý pocit.
Po večeři už jsem šla rovnou na kolej. Zkusila jsem požádat společenskou místnost o noční košili, abych nemusela spát stále v tom, v čem jsem chodila všude. A také o knížku pohádek. Pokud mi bylo vyhověno, vykoupala jsem se, zalezla do postele a v přítmí svíčky zkoušela číst svou první knihu, až jsem u toho nakonec usnula. |