| |||
Dvůr - jídelna především Mayli, zbytek tam Občas hodím pohled za sebe, abych zjistil zda v téhle dvounožkové formě zvládá mou rychlost. Jen z principu zavrčím, když se kolem nás prožene velký chlupatý tvor, co má očividně naspěch. Rozhodně to ale neznamená, že bude tak bezohledný. Vrčení se ale stejně docela utlumí v mých věcech. Nicméně mu dáme náskok a pak vyrazíme také do jídelny. Ani se příliš nerozhlížím, jen začichám. Když mi položí otázku, jen se na ni podívám a pak vyrazím ke stolu, kde jsou nějaké větší flákoty masa. Je mi celkem jedno, zda upravené nebo syrové. Pustím své šaty na židli vedle Mayli a prosmýknu se pod stolem, abych si na zem sundal nějakou velkou mísu s masem. |
| |||
Jídelna především Alfa Poněkud se mi uleví, když to vypadá, že se za mou nezdvořilost nezlobí a pochopila její důvod. Přesto si na to musím dávat větší pozor. "Ach ano, většina živých tvorů snese jen limitované teplo. Nemohou být bez něj, nesnesou ho příliš. To jsme prostě my lidé," pokývnu hlavou na její slova. I mne je teď horko, ale nechci se odsouvat jako Aliana, když to vypadá, že Alfa to má a bude mít na škole těžké. Pořád se trochu rozpačitě snažím vyhýbat myšlence, která se mi v hlavě objevila. Naposledy, když jsem někoho krmil, byla to má mladší sestřička a dělala u toho nehorázné blbiny. Když si mezitím, co se zamyslím přisune blíž, na čele mi vyraší pot a celkově se okamžitě teplem orosím. Nicméně snaží se nic nespálit a to oceňuji. Také se na ni podívám a neuhlídám trochu nervózní až vyklepaný výraz. Protože je mi trochu fyzicky nevolno z toho, že ji mám krmit. Neubráním se ani rychlému problesknutí myšlenky, jak se nahne ještě víc a zakousne mne, případně spálí na prach. Tak mne to na okamžik vyděsí, že mi druhá ruka cukne k velkému krystalovému náramku na mé ruce. Uklidní mne až dotyk kůže límce brnění. To trochu horko tlumí (jinak bych si asi také musel přesednout) - přeci jen, takto z blízka jsou poznat vzorce šupin a dračí kůže. I když ona to asi... Nevidí. No nic. Navíc je dobré jak pro obranu tak útok. Je to jen mžik, ale způsobí to vyrašení nové vrstvy potu. Když nakonec řekne, že chce krmit a zůstane čekat s otevřenou pusou, okamžitě zrudnu až za ušima. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že prostě zalezu pod stůl a budu dělat, že tu není. Ne, jsem už mužem! Tedy... Skoro. Zhluboka se nadechnu a potlačím třes v ruce, abych ji nedloubl do tváře, než naberu kompletní sousto s trochou mokřejší rýže, kouskem ryby a namočené v omáčce. Pomalu ji ho vložím do úst a kdyby to šlo, tak mi jde z uší pára. Urputně se snažím nekoukat okolo, protože mám dojem, že na nás musí všichni koukat a soudit nás, protože se cítím neskutečně trapně. |
| |||
Dvůr Jennie "Není snad dobré, zjišťovat o sobě něco nového, nebo zesilovat to známé?" zeptám se ji trochu zmateně po jejích slovech. Úsměv se mi rozšíří, když poděkuje. "Není zač," zareaguji a za námi dveře zavřu. "Když tě bude někdo sledovat, třeba na to přijdeš," pokývnu hlavou na její slova a vysvětlení toho, že si není jistá, co vlastně umí. Po kolemjdoucích jen hodím zvědavým pohledem. "Třeba je to přesně to, umíš procházet mezi místy rovnou!" pronesu možná až trochu moc nadšeně. Jdu vedle ní, i když tak půl kroku vlastně za ní, aby mohla vést cestu. Když se však otočí s otázkou ke mne, trochu se zarazím a sklopím pohled do země. "Jen to co mne naučili rodiče," odpovím nakonec dost potichu. Jak na ni nekoukám, tak do ni téměř vrazím, když se zastaví. Na poslední chvíli si toho ale všimnu a odmrštím se od ní téměř jelením skokem, abych se jí nedotkl. |
doba vygenerování stránky: 1.4811818599701 sekund