| |||
Jídelna především Alfa Poněkud se mi uleví, když to vypadá, že se za mou nezdvořilost nezlobí a pochopila její důvod. Přesto si na to musím dávat větší pozor. "Ach ano, většina živých tvorů snese jen limitované teplo. Nemohou být bez něj, nesnesou ho příliš. To jsme prostě my lidé," pokývnu hlavou na její slova. I mne je teď horko, ale nechci se odsouvat jako Aliana, když to vypadá, že Alfa to má a bude mít na škole těžké. Pořád se trochu rozpačitě snažím vyhýbat myšlence, která se mi v hlavě objevila. Naposledy, když jsem někoho krmil, byla to má mladší sestřička a dělala u toho nehorázné blbiny. Když si mezitím, co se zamyslím přisune blíž, na čele mi vyraší pot a celkově se okamžitě teplem orosím. Nicméně snaží se nic nespálit a to oceňuji. Také se na ni podívám a neuhlídám trochu nervózní až vyklepaný výraz. Protože je mi trochu fyzicky nevolno z toho, že ji mám krmit. Neubráním se ani rychlému problesknutí myšlenky, jak se nahne ještě víc a zakousne mne, případně spálí na prach. Tak mne to na okamžik vyděsí, že mi druhá ruka cukne k velkému krystalovému náramku na mé ruce. Uklidní mne až dotyk kůže límce brnění. To trochu horko tlumí (jinak bych si asi také musel přesednout) - přeci jen, takto z blízka jsou poznat vzorce šupin a dračí kůže. I když ona to asi... Nevidí. No nic. Navíc je dobré jak pro obranu tak útok. Je to jen mžik, ale způsobí to vyrašení nové vrstvy potu. Když nakonec řekne, že chce krmit a zůstane čekat s otevřenou pusou, okamžitě zrudnu až za ušima. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že prostě zalezu pod stůl a budu dělat, že tu není. Ne, jsem už mužem! Tedy... Skoro. Zhluboka se nadechnu a potlačím třes v ruce, abych ji nedloubl do tváře, než naberu kompletní sousto s trochou mokřejší rýže, kouskem ryby a namočené v omáčce. Pomalu ji ho vložím do úst a kdyby to šlo, tak mi jde z uší pára. Urputně se snažím nekoukat okolo, protože mám dojem, že na nás musí všichni koukat a soudit nás, protože se cítím neskutečně trapně. |
| |||
Dvůr Jennie "Není snad dobré, zjišťovat o sobě něco nového, nebo zesilovat to známé?" zeptám se ji trochu zmateně po jejích slovech. Úsměv se mi rozšíří, když poděkuje. "Není zač," zareaguji a za námi dveře zavřu. "Když tě bude někdo sledovat, třeba na to přijdeš," pokývnu hlavou na její slova a vysvětlení toho, že si není jistá, co vlastně umí. Po kolemjdoucích jen hodím zvědavým pohledem. "Třeba je to přesně to, umíš procházet mezi místy rovnou!" pronesu možná až trochu moc nadšeně. Jdu vedle ní, i když tak půl kroku vlastně za ní, aby mohla vést cestu. Když se však otočí s otázkou ke mne, trochu se zarazím a sklopím pohled do země. "Jen to co mne naučili rodiče," odpovím nakonec dost potichu. Jak na ni nekoukám, tak do ni téměř vrazím, když se zastaví. Na poslední chvíli si toho ale všimnu a odmrštím se od ní téměř jelením skokem, abych se jí nedotkl. |
| |||
Dvůr Dolly "Já si nejsem jista," reaguji na jeho slova lehce nejistě. "Děkuji," usměji se ve dveřích, které mi galantně podrží. Venku je chladno a nebýt zvyklá na sychravé a dost často nevlídné počasí v Anglii, zcela jistě bych se rozklepala zimou. Taky tu školu mohly postavit někde, kde je tepleji, pomyslím si lehce naštvaně. Ovšem přišli jsme sem za nějakým účelem, ne? "Nevím přesně co dokáži, ale má to co dělat s mojí rychlostí. Občas mi připadá, že se pohybuji až příliš rychle," začnu s vysvětlováním. Jakmile vlk a dívka, jenž přišli od lesa zmizí uvnitř budovy. "Je to jako kdybych si stvořila cestu mimo obvyklý prostor," pokračuji zamyšleně a stále jdu pomalou chůzí víc na louky. Za chůze mi to lépe přemýšlí a to je to, co teď potřebuji. Navíc nechci překážet u dveří, z kterých se vyřítila jen lehce oděná dívka. Brr... Je mi zima za ní, napadne mě. "Kolik toho víš o svých schopnostech ty?" zeptám se nakonec Dollyho a zastavím se. |
| |||
Jídelna Lehce jsem přikývla na jeho vysvětlení. "No jsem v upírí koleji...ale o tom že patřím mezi upíry jsem až dodnes vlastně ani nevěděla..." odpověděla jsem trochu nejistě. Měla bych si pak něco zjistit o upírech a vůbec o sobě celkově...to ale asi nebude zrovna snadné."Ani toho o upírech moc nevím... vlastně o nich nevím nic ale zatím se mi zdá že upíři nebudou jediní komu vadí...". Vlastně když jsem se nad tím tak zamyslela tak jsem snad ještě nikoho takového nepotkala, nikoho komu by to nevadilo. A dívka která seděla mezi námi očividně taky nebyla vyjímkou, když si hned po mém příchodu přesedla. Chvilku jsem se pozastavila nad jejímy myšlenkami. Měla pravdu, tohle by mohl být opravdu problém. S mou žádostí o kousek svého oběda souhlasil, i když trochu nejistě. Docela mě pobavilo že měl podobnou představu jako já, jako kdyby by snad četl myšlenky. A protože mě samotnou nic jiného nebo lepšího nenapadlo, rozhodla jsem se mu to navrhnout, i když jemu se to asi moc zamlouvalo. Dopila jsem to málo co mi ještě zbylo v poháru, odložila ho zpět na stůl a přisunula si k němu židly o něco blíž. Opřela jsem si ruce o kolena když jsem se k němu zvědavě naklonila. Rychle jsem si olízla od krve rudé rty než jsem mu odpověděla. "No vlastně jsem měla na mysli něco podobného jako ty...jen jedno, dvě sousta..." odpověla jsem a z mých slov mohl cítit nepatrný náznak pobavení. Otevřela jsem pusu čekala jestli se teda rozdělí nebo ne. |
doba vygenerování stránky: 1.4641292095184 sekund