| |||
Chodba před ošetřovnou Celkem mě zaujalo jak rychle se její výraz a postoj změnil. Zvláštní...vždyť jsem neudělala nic co by ji mohlo ohrozit. Když poodstoupila podruhé trochu jsem se k ní naklonila, jejím obavám jsem totiž ani trošku nerozumněla. Když se v chodbě oběvila ta okřídlená dívka hned jsem se k ní otočila čelem. Její mysl semi líbila, připomínala mi tu Oranilovu. Otáčela jsem se za ní jak procházela kolem. "Nepotřebuju nikoho chytit...potřebuju aby jsi mluvila za mě" odpověděla jsem když jsem se k ní otočila zpět. Čím víc se chodba plnila studenty tím větší problém mi dělalo soustředit se na rozhovor, takže mezi každou mojí reakcí byly celkem dlouhé mezery. "Pojďme jinam, na mě je tady trochu moc myslí" Jak jsem se soustředila na mysl té okřídlené dívky taknějak jsem to kromě té předemnou řekla i jí. Ona jde ale na prohlídku takže je to asi stejně jedno. Normálně by mi přítomnost více bytostí nevadila ale bavit se s někým když je kolem tolik myslí nebylo zrovna jednoduché. |
| |||
Ošetřovna a všichni kdo jsou před ní Vyjde profesorka a ptá se jestli jdu na prohlídku ovšem jak vidím tak se nám to tu pěkně rozrůstá.Koukám že to jsou samé dívky,že by ženská síla? A že tu je pěkný výběr jedna podivnější než druhá. Máme tu pavoučici,kentaurku a pak zvláštní dívku že které sálá teplo.Že by šlo o draka?Vím že draci se skutečně nemění jen to jen jistá velmi propracovaná iluze aby mohli se lépe pohybovat v místech kde by pro svou výšku mohli mít problémy.No a pak se tam objeví ta nová dívka která je přidělená k nám,Lailah. No to to je taky zjev. "Dobrý den,ano já jdu na prohlídku,možná jdu později ovšem za to já nemůžu."odpovím potom profesorce která mně osloví.Je to shodou okolností ta kterou jsme měli na hodinu sebeovládání. |
| |||
Nad pastvinami Proletím kolem bodu a opět naberu výšku. Hezky to s ní zacloumalo a jak sebou zmítala jak žížala, když se snažila udržet se ve vzduchu bylo velmi zábavné na pohled. Nechal bych ji tedy již být a proletěl se po svém, kdyby vzduch neprořízl její hlas. V očích mi zahoří ohně a já se rychlou otočkou stočím zpět k ní. Kníkala jsi snad něco, pískle? Ozve se jí rázný hlas v hlavě, jasně předávajíc můj momentálně silně nabroušený strav a jistou míru výhrůžky, aby si dobře promyslela, co bude teď. Stočím se kolem ní a udržuji se ve vzduchu o něco výšeji než ona. V okolí mých mohutných křídel, jenž mají rozměry dobře 22 metrů se utváří víry naprosto samostatně, aniž bych se o to pokoušel úmyslně. |
| |||
Přízemí, chodby - chodby 2. patra hlavní budovy - hala - chodby přízemí hlavní budovy Rosa, okrajově Aliana, Faife, Lailah, Yqi, Alfa, a poté Jennie Kývnu hlavou na souhlas a na tváři mi pohrává stále stejný úsměv. Než stačím zareagovat starostlivou otázkou, za kuchařem se zavřou dveře, zatímco Rosa poděkuje za varování. Nechávám to tedy být a vydám se za ní. Po vrácení plánku ho zase schovám a capkám vedle ní po schodech nahoru. "Takže se sejdeme v jídelně," přikývnu a věnuji ji o něco širší úsměv než předtím. Dívám se za ní, jak odchází ke své koleji. Nevypadá to, že by chtěla můj doprovod, takže se trochu bezradně rozhlédnu po chodbě, uvažujíc, co budu dělat. Než se stihnu rozhodnout, kam se vydat, tak se Rosa vyřítí ze společenské místnosti a proběhne kolem kamsi dolů. Vyrazím pomalejším tempem za ní. Když dojdu zpět do přízemí, vzpomenu si, že mi vlastně říkala, že bych se mohl zeptat na ošetřovně, zda nechtějí pomoct. Vyrazím tedy zpět před ošetřovnu. Zjišťuji, že je zde ještě více tvorů, než když jsme kolem procházeli nahoru. Přejedu je pohledem a najdu mezi nimi profesorku. Poté se ale zastavím v půli kroku, když si všimnu rudých křídel. Vycouvám tam odtud se zklamaným výrazem, než mne napadne, že bych to mohl obejít a počkat na profesorku/ošetřovatele přímo na ošetřovně. Vydám se tedy přesně na druhou stranu, k druhému zadnímu východu ze školy. A když zatočím do chodby, skoro vrazím do Jenn. "Jé, ahoj," usměji se na ni přátelsky. |
| |||
Pozemky Raxan Pomalu plachtím podél okraje útesu. Let mi vždycky pročistil a zklidnil mysl, přinášel klid který jsem teď potřebovala víc než kdykoliv předtím. Když se od školy ozve rána jen se krátce ohlédnu na věž která byla zrovna v troskách. Nechtěla jsem se tím ale příliš zabývat takže jsem klidně dál pokračovala dál. Najednou mě strhl silný poryv větru. Než jsem se stihla vzpamatovat a opět ustálit svůj let propadla jsem se snad o třicet stop. A relativní klid mojí mysli byl ten tam. "Sráči jeden!..." křiknu než si vůbec stačím uvědomit že to byl drak co to kolem mě proletělo. Užasný, co kdyby si příště přemýšlela než začneš na někoho pořvávat? To se sice snadno řekne...ale udělá o něco hůř, prostě si nemůžu pomoc. Mě tahle forma zabije. Vztekle mávnu křídly abych opět rychle nabrala výšku kterou mi sebral. Draka se přinutím nechat být, není asi nejlepší nápad provokovat. |
doba vygenerování stránky: 1.4492769241333 sekund