| |||
Chodba 1.patro - Ošetřovna Remmi, Gill, všichni cestou a na ošetřovně Dívky očividně jsou plné elánu pomáhat. Jen lehce ducnu hlavou o zeď, až se hádci rozutečou do stran. To je záhy přejde. Pomyslím si a podívám se do chodby, kde se Remmi činí. Poté již vyrazí mým směrem. Přijmu jeho ruku a vytáhnu se do stoje. Jdu s ním, protože vypadá, že tentokrát bude potřebovat podpořit on. Pořád jsem z nich řádně nevytáhla, cože to mezi nimi vlastně je, ale vypadá to, že je to důležité. Když dojdeme na ošetřovnu, říkám si, zda by někdo nepotřeboval trochu šupinek. Zůstávám potichu a poblíž Remmiho, abych ho případně mohla natulit. |
| |||
Chodba 1.patro Miko, Gany, Shizei, všichni v chodbě Medusy shrnutí situace je vskutku... Stručné. Gany působí jak hyperaktivní hlídací pes. Když však promluví, otočím se k ní a povytáhnu obočí. "A jak přesně by ti pomohl proti splašeným liánám?" zeptám se jí poměrně se zájmem. Než však stačíme tuto skutečnost rozebrat, liány se rozhodnou, že toho již měli dost a začnou se stahovat. Chlapci z kterého je ementál pomáhá jiný a rychle spěchá pryč. Vezme s sebou i medusu. Ustoupím jim z cesty, aby měli jak bezpečně projít. Gany to samozřejmě komentuje. "Věř tomu nebo ne, ale také mám oči," zlehka u toho pokrčím rameny a vyrazím chodbou, až když malé procesí projde. Zastavím se až u dospěle vypadajícího muže. "Můžeme nějak pomoci?" optám se, protože i tento mladík vypadá vážně zraněný. |
| |||
Ošetřovna - Les všichni cestou Vykročím z ošetřovny a zamířím k zadnímu východu. Potřebuji se vyvětrat a nadýchat se chladného vzduchu. Jak jsem stále zamyšlený a obrácený do sebe, mé kroky tak nějak automaticky zamíří k lesu. Les mne vždy dokáže uklidnit, ať se již děje cokoliv. Nevstupuji ale nijak hlouběji, přeci jen nevím, co se zde nachází a začnu se procházet po jeho okraji. |
| |||
Chodba 1. patra - Ošetřovna Miko, Gill, Shizei, Rara, Maid, Ary, Merlin, Gwen, ostatní v chodbě Musim se uchechtnout, ale když vidim, jak se prófa za nim sesune vyčerpaně k zemi, je hned po smíchu. A co řekne ta dušanda mě už vůbec neuklidní. "Hej Rekki, co se to zas děje? A co má tadle škola proti Gillovi? Dyť tolikrát nebyl nikdy ani nemocnej, co je teď zrakvenej..." Každopádně udělam pár kroků dozadu. Víla si uhne sama, takže jí aspoň nemusim řešit a ty za nim vypadají dost daleko. Když se pak Gillovi povede jakž takž zvednout, udělam krok, že ho podepřu, když ho sejmou další sneaky liány. Naštěstí sem já a víla pořád dost daleko, takže nás sprška jeho krve netrefí. Liány se začnou stahovat. Odevšud. Ajaj. To neni dobrý! Na nic nečekam a zkusim ho obalit telekinezí, aby nekrvácel. Ne že by mi to teda nějak šlo (12%). Natož abych ho s tim vůbec zvednul. Na podruhý to jde ale skoro samo (89%). Jen pod nim trochu přibylo v loužičce. Nebo teda spíš pořádný louži. "Zvládnete ho vzít dolů?" kejvnu hlavou k tomu druhýmu, když se zeptam prófy. "Vypadá to, že by mohla bejt uvolněná i ošetřovna teď." Nečekam ale na odpověď a chvátam s Gillem na ošetřovnu. Když sem u Miko, natáhnu k ní ruku, abych jí pomohl vstát a mohla jít se mnou. Vzhledem ke Gillovo barvě a louži, co po něm zůstala, se tvářim smrtelně vážně. Navíc se mi Rekki neozývá. Teď si nemůžu dovolit projevit nic. I tak mi do očí proniká strach a panika. Moje domněnka je správná a liány sou fuč i dole a dveře ošetřovny volný. Louži krve na podlaze obejdu a vrazim na ošetřovnu. To už mě ale začíná panika zmáhat, když to tu vidim. Odložim Gilla na volný lůžko a doběhnu k Rekkimu. "Co se tu doprdele děje?!" Pomůžu mu vstát a dovedu ho ke Gillovi, už skoro se slzama na krajíčku. "Zachraň ho..." hlesnu už potichu. Jak bude potřeba, povolim štít. |
| |||
Před školou Aine Podivná postava zahalená plameny skutečně nemá nejmenší šanci se bránit. Ani se o to nijak nesnaží. Sevřená v nemilosrdném stisku se ocitne až samotné brány když se krystal držící její existenci pohromadě změní v hromádku prachu. Možná jsem si s ní mohla přece jen trochu pohrát. Potom ale, z toho by nic nebylo kdyby netrpěla. Mě se tahle bytost nezdála jako něco co by dokázalo vnímat vlastní utrpení. Přece jen z toho nic takového cítit nebylo. Ale nakonec jsem se nemýlila v tom že krystal v hrudi byl to hlavní. A to mi potvrdí i následné uvolnění množství energie v podobě tlakové vlny. Nestačí na to aby třeba jen hnula mnou nebo mým štítem. Jen se po něm neškodně sveze. Já i andělka tak zůstaneme zcela bez úhony… v jejím případě tedy bez další úhony (67%). Ta je na tom ještě hůř než se na první pohledem zdálo. Šlahouny se na na ní pořádně vyřádili. I když na nich se to podepsalo také, krev a oheň udělali své, přece to nestačilo. Nebo možná stačilo? Přece se vrátili zpátky do země. Lépe si dívku prohlédnu, poněkud zamyšleným pohledem. Nejspíš by měla na ošetřovnu. Ale upřímně? Vůbec se mi tam nechce. Nemám náladu se tam s kýmkoliv bavit, natož pak vidět. A možná. Možná bych jí dokázala pomoc a sama ji vyléčit. To rozhodně není něco co bych udělala jen tak pro někoho a ne každému by to tak úplně pomohlo. Právě Sukui které bych pomohla ze všech nejraději bych tím jen ublížila. Třeba jako tehdy když byla zraněná pod sutí. Přistoupím ještě o krůček blíž. "Snaž se moc necukat…jinak si to uděláš horší" varuji andělku s drobným úsměvem. Já si ale přece užiju každý okamžik posledního utrpení. Ostrým drápem si při těch slovech s lehkostí rozříznu dlaně. Krev se na nich zformuje do runám podobného znaku. Malý trik který jsem se naučila. Regenerací mizí moje rány téměř okamžitě, proto musím tenhle proces ještě opakovat, dál však už jen telekinezí. Sehnu se za dívkou, bez řečí strčím ruce do plamenů a přiložím dlaně na poraněné křídlo. Je jasně vidět kde je ohnuté do nepřirozeného úhlu, najít však přesné místo zlomené kosti už tak snadné není. To už mi chvíli zabere (50%). Naneštěstí pro ni to zároveň znamená bolestivé narovnání co je jak být nemá. Přestože je dívka očividně imunní vůči plamenům i žáru, ucítí nepříjemné pálení s zvláště v místech kde je zraněná. Nová bolest se však mění v pocit potěšení jak se rány začínají rychle hojit. Všude kde se krev protékající z run dotkne jejího těla. Ještě to o něco uspíším a jemně přiložím ruce přes potrhané oblečení na holou kůži. Mnoho z něj nezbývá tak to není zase taková překážka. Netrvá dlouho než po zraněních není ani památky, snad jen zničené oblečení a také fakt že je celá zakrvácená. Olíznu si prsty jako by její horká krev byla sladká šťáva. Potěšené mlasknu. Teď chutná ještě lépe než předtím. A příjemně hřejivá. Tady na škole je mnohem víc zdrojů tepla než jsem před svým příchodem mohla doufat. Obešla bych se bez nich, to sice ano, ale jsou příjemným doplňkem. |
doba vygenerování stránky: 1.3613131046295 sekund