| |||
Chodba-márnice Alfa, Oberon, Abby To cosi mě vede někam do sklepení. Na to že má zavázaný oči, tak jde úplně v pohodě… no tak nic. Beru to zpátky. Cosi totiž zahlo a vrazilo přímo do skříně. Rozhodnu se to nekomentovat a jdeme dál do další místnosti. V ní leží dva kluci, jeden menší připomínající maso nechané moc dlouho na ohni a větší bez jakéhokoliv pořádného zranění. Tady se to asi taky činilo. Náznaky čehosi moc nevnímám. Nemusím, je jasné co po mě chce. Nejdřív dojdu k velkýmu. Jen ho posadím a opřu o nejbližší skříň (mrazák). “Seď a čekej.” Pak se otočím na tu, co mě sem dovedla. “A ty na něj mluv, aby zůstal při vědomí.” Už se konečně dostanu ke škvarku, dřepnu si k němu a ujistím se že vnímá. “Odnesu tě na ošetřovnu, jenže si hodně spálený, takže to bude bolet a na bolest nic nemám, jen tohle.” Vytáhnu svoji dýku a přiložím mu rukojeť k ústům. “Zakousni se, není to moc, ale pomáhá to.” Jestli se zakousne nebo ne, je na něm, nutit ho nebudu. Následně si ho vezmu do náruče a svižným krokem jdu k ošetřovně. |
| |||
Chodba před ošetřovnou - Márnice Eric Osoba souhlasí a tak bez váhání vyrazím chodbou zase zpátky do márnice. Cesta tam už je o mnoho jednodušší, stačí jít za vlastním teplem a následovat místa kde je kámen ještě horký. Před dveřmi laboratoře jsme během chviličky. Rovnou vejdu dovnitř a mířím ke druhým. Tady už kvůli chladu z táhnoucímu z márnice stačilo moje tepelná stopa vyprchat a tak k posledním dveřím zabočím příliš brzy a narazím do první komory, jen co vejdu. Rychle se z toho oklepu a jdu dál až do márnice. Už ve dveřích ukážu na dvojici svalenou u mrazáku na protější straně. Pak ukážu na něj, zpátky na ně a pak nahoru. Zkrátka se mu snažím naznačit ať je odnese pryč. O zmínku o ošetřovně se ani nepokouším, to by bylo na věky. Když přece i já pochopím že by takhle zranění měli na ošetřovnu, musí to pochopit každý. Nepoznám který z nich je na tom hůř, ale on to snad pozná. |
| |||
Chodba 1. patra Lyla, Gany, Maid „Až moc často ...“povzdychnu si na odpověď dívce která si může všimnout i mého ustaraného výrazu. Potom mně profesor vyzve ať se postarám o nějakou studentku, tedy myslím že to je studentka protože profesor pak odejde aniž by se obtěžoval mi říct o koho jde. Dobrá zkusím to vylučovací metodou až na to že jsem tu čtyři a ani jedna z tří dívek nevypadá zraněně. Potom si všimnu té dívky s beraními rohy která mi přinesla uniformu, je možné že to je studentka která to dostala za úkol podobně jako Ulgge dostal za úkol ty uniformy navrhnout. Dobře asi se budu muset zeptat kdo z těch tří dívek je Maidka a jak si ten profesor představuje že jí mám pomoct. Ano chovala jsem se nevhodně, doteď se stydím když si na tuhle hodinu vzpomenu, ale ani vaše chování není bez chyby. Přítomnost Ary ... přítomnost ... „Holky která z vás je Maidka o kterou se mám postarat?“zeptám se potom oslovím všechny tři dívky, zatím co si je prohlížím a zkusím uhodnout kdo by to mohl být. Můj pohled skončí na chvíli opět na té dívce s beraními rohy, počkat profesor oslovil ty zbývající dvě dívky že by to byla ona? Ale co čekal že udělám? Poněkud nesměle se k dívce vydám dosednu na zem a pak se jí zeptám. "Potřebuješ pomoct?" |
| |||
Pozemky Iru Až po chvíli poletování profesorka usoudí že teda můžu přistát. Teďka už nic neříkám, jenom jí zamručím na souhlas. Jako teda trochu se divím že se nechtěla na zem dřív. Fakt pochybuju že to tý zaječici mohlo bejt v drápech pohodlný. Jo ale to přistání, to bude takovej oříšek. Já jsem totiž normálně zvyklá přistávat rovnou na všechny čtyři a to teď tak úplně nepůjde. Nějak to zvládnu. Z posledním mávnutím přistanu na zadních. Postavím profesorku na zem a přitom se rovnou proměním. Hnedka sáhnu zvenku na kapsu kde má být můj očarovaný zápisník. Ha! A pořád tam je. Takže nekecal. “Není vůbec zač” odpovím s úsměvem. Ten se ještě rozšíří když mi pochválí člověčí podobu. To se ví že to zvládám dobře, co dobře. Výborně. “Díky. Taky to byla první magie co sem se naučila. A na téhle podobě sem si taky dala hodně záležet” pochlubím se a hrdě vypnu hruď jak se napřímím. Ono toho na ní teda moc není, ale o to nejde. Takový věci moc neřeším. Jde o to že je tahle forma prostě parádní. Taky zmíní to moje čarování kolem těch lián. Maličko trapně se poškrábu na hlavě. “Jó, to pardón teda…to nebylo schválně. Vono se to občas tak nějak splaší no” tak trochu krkolomně, ale naprosto upřímně se omluvím. “Já sem úplně v pohodě, a času bysme taky měli mít asi dost ne?” jasně že chci ještě něco stihnout. Vždyť kvůli tý trávě se Iru stačila sotva představit než jsme to museli zabalit. “Ale co Vaše záda? Budete v pořádku?” radši se zeptám jak moc dobře nebo špatně na tom je. Nerada bych aby kvůli tomu musela třeba na ošetřovnu. |
doba vygenerování stránky: 1.3882420063019 sekund