| |||
Chodba 1. patro - Ošetřovna Gany, všichni cestou a na ošetřovně Než mi stačí profesor odpovědět na můj dotaz, přifaří se víla se skutečně nevhodnou otázkou, vzhledem k okolnostem. Hodím po ní tedy jen lehce nesouhlasným pohledem. Zamračení si však vyslouží má nová společnice, když na to vůbec reaguje. Nehledě na to, že vypadá poměrně v klidu, na to co se děje. Pravděpodobně to ale bude tím, že ani jedna není kovaná v boji. Nejhorší události se nedějí v boji jako takovém. Ale po něm. To co následuje je povětšinou mnohem horší. To se ale již profesor rozpohybuje. Pokývnu hlavou na souhlas na jeho slova a zařadím se za jejich malé procesí. Přeci jen, budou potřebovat všechno štěstí, které se najde. Vílu tak nechávám s její otázkou na chodbě. Nemám problém trojici stíhat a tak se vpletu na ošetřovnu za nimi. Když si všimnu, jak na tom profesor z chodby je, chlácholivě mu položím ruku na rameno. Nevím jestli to gesto pomůže či ne, ale rozhodně tím nic neztratím. Cuknu sebou i rukou zpět, když explodují blízké dveře. Do toho ve vzduchu jiskří magie. Skoro bych tak přehlédla malého kocourka a jeho šťastné tlapičky. Vzhledem k tomu, že se drží u jednoho léčitele, do kterého vplula energie, přitočím se k druhému léčiteli. Cestou však vsunu tomu prvnímu do kapsy minci. |
| |||
Chodba-márnice Alfa, Oberon, Abby To cosi mě vede někam do sklepení. Na to že má zavázaný oči, tak jde úplně v pohodě… no tak nic. Beru to zpátky. Cosi totiž zahlo a vrazilo přímo do skříně. Rozhodnu se to nekomentovat a jdeme dál do další místnosti. V ní leží dva kluci, jeden menší připomínající maso nechané moc dlouho na ohni a větší bez jakéhokoliv pořádného zranění. Tady se to asi taky činilo. Náznaky čehosi moc nevnímám. Nemusím, je jasné co po mě chce. Nejdřív dojdu k velkýmu. Jen ho posadím a opřu o nejbližší skříň (mrazák). “Seď a čekej.” Pak se otočím na tu, co mě sem dovedla. “A ty na něj mluv, aby zůstal při vědomí.” Už se konečně dostanu ke škvarku, dřepnu si k němu a ujistím se že vnímá. “Odnesu tě na ošetřovnu, jenže si hodně spálený, takže to bude bolet a na bolest nic nemám, jen tohle.” Vytáhnu svoji dýku a přiložím mu rukojeť k ústům. “Zakousni se, není to moc, ale pomáhá to.” Jestli se zakousne nebo ne, je na něm, nutit ho nebudu. Následně si ho vezmu do náruče a svižným krokem jdu k ošetřovně. |
| |||
Chodba před ošetřovnou - Márnice Eric Osoba souhlasí a tak bez váhání vyrazím chodbou zase zpátky do márnice. Cesta tam už je o mnoho jednodušší, stačí jít za vlastním teplem a následovat místa kde je kámen ještě horký. Před dveřmi laboratoře jsme během chviličky. Rovnou vejdu dovnitř a mířím ke druhým. Tady už kvůli chladu z táhnoucímu z márnice stačilo moje tepelná stopa vyprchat a tak k posledním dveřím zabočím příliš brzy a narazím do první komory, jen co vejdu. Rychle se z toho oklepu a jdu dál až do márnice. Už ve dveřích ukážu na dvojici svalenou u mrazáku na protější straně. Pak ukážu na něj, zpátky na ně a pak nahoru. Zkrátka se mu snažím naznačit ať je odnese pryč. O zmínku o ošetřovně se ani nepokouším, to by bylo na věky. Když přece i já pochopím že by takhle zranění měli na ošetřovnu, musí to pochopit každý. Nepoznám který z nich je na tom hůř, ale on to snad pozná. |
doba vygenerování stránky: 1.3077909946442 sekund