| |||
Ošetřovna - Kuchyně především Nybe, Rosamundelia a Derran Když se odmlčí, povzbudivě se na ni usměji a popojdu blíž, kdyby si chtěla nabídnout. Když ale promluví, tak na ni vykulím oči. "Pokud to někomu pomůže, proč bych neměl pomáhat? Nejdůležitější je přeci laskavost," namítnu na její slova. "Trochu energie přeci může postrádat každý," usměji se znovu povzbudivě,"tedy neublíží to," dodám na vysvětlenou mého stanoviska. Z ošetřovny vyjde světlovlasá dívka a pronese cosi o sežrání. Zamrkám a podívám se za ní. "Ale pomohla jste, děkuji," odpovím na její slova. To už ale zamíří pryč. Když se zeptá na kuchyni, vylovím plánek a nabídnu ji ho k prozkoumání. "Mluvil ale o zadním východu," pobídnu ji a sám se tam rozejdu. Skončíme tak nedaleko přede dvoukřídlými dveřmi do kuchyně, na které zaklepe. Opět se postavím kousek stranou, abych nepřekážel. |
| |||
Ošetřovna – před kuchyní Rubus, Dolly, Nybe, Derran a kdo nás vnímá Zabiju? Nebylo by to poprvé ani naposled, ale tady nikoho zabíjet nebudu. Ne pokud by to znamenalo, že tady zůstane Dolly sám. Nevkládala jsem do toho velké naděje, tak jenom přikývnu. „Všechny věci jsem ztratila v drakovi,“ řeknu prostě s pokrčením ramen, jen ta nejdůležitější knížečka v mém životě je u Dollyho. Netřeba to tajit, když jsem ještě stále celá promáčená od jeho krve, slin a kdo ví čeho ještě. „Děkuji.“ Ani to nedořeknu, jak se mi v mysli ozve hlas Pátého. Ani nevím jak se tváří, když se ho pokusím uchopit za ruce v návalu čiré radosti. Prsty se mi však sevřou kolem prázdného vzduchu, ale nijak mi to nevadí, nechtěla jsem mu ublížit, ani ho k tanci donutit, byl to jen výraz radosti. Zastavím se zase ve futrech, akorát ještě o krok ustoupím, jak jsem rozhodnutá jít do jídelny. „Nemluvila jsem na vás...“ Dořeknu to zaprásklým dveřím, když mi konečně dojde, že jsem na Pátého promluvila jak by byl v místnosti, ne v mé hlavě. „Vzít sis to nevzala, tak už odejdi.“ Zdá se mi to, nebo se vyjasňuje? Svraštím obočí, jak se mi zdá, že v tom unaveném hlase se začíná projevovat cosi ženskosti. Stočím pohled na Dollyho a jen přes zuby nasaji vzduch. Nevěřím vlastním uším. „Divím se, že ještě žije...“ Nemohu než s Pátou souhlasit, jestli tohle normálně nabízí, ochranu určitě potřebuje. „Tohle, prosím, už nikomu nenabízej.“ Chytnu ho za paži a zabodnu mu pohled do očí, hlas mám klidný s tichou prosbou, „radši hladem zemřu, než abych ti ublížila...“ Je to sotva šepot, ale jde jasně poznat, že to myslím vážně. S výrazem čistého šoku se podívám na světlovlasou dívku. Sežere? Nechat ať ho sežere?! Bez váhání si stoupnu před Dollyho, jako by mu snad vyhrožovala, pohled plný nepřátelství upřený na ni a pak její záda, dokud neodejde z dohledu. Ke kentaurce jen vzhlédnu, ale odpoví jí jiná dívka, tak jim už nevěnuji pozornost. „Víš kde je kuchyň? Nebo máš plánek?“ Usměji se na Dollyho a ať už pod jeho vedením, či po konzultaci s plánkem, se vydám ke kuchyni, kde jen zaklepu na dveře. |
| |||
Ošetřovna - Hala Dolly, okrajově Yqi I když byl jejich rozhovor poměrně zajímavý hlodalo mě že úplně ignoroval. Když ucítím dotek mysli profesorky dlouze varovně zavrčím a hodím po ní nepřátelský pohled. Překvapivě to potom ale je profesorka kdo nás propustí. Nechci se tady už dál zdržovat, tohle stejně byla taková prohlídka-neprohlídka. Seskočím z lůžka a cestou z ordinace nespouštím zamračený pohled z profesorky. "Tak naschle" prohodím než za sebou zavřu dveře. Zastavím se před dívkou a krátce pohlédnu na kluka vedle "Měla jsem ji nechat ať tě sežere...no co už" nezaujatě pokrčím a projdu kolem dívky a pokračuji ven z ošetřovny. Když procházím kolem kentaurky opět mě napadne jestli chutná jako kůň. Třeba někdy dostanu příležitost vyzkoušet jak chutná. Dojdu do haly a zastavím se u zakrvácené urny. To že je od krve mě nějak netrápí, spíš přemýšlím pro koho a jestli vůbec bych měla hlasovat. |
| |||
Ošetřovna - Knihovna ti na ošetřovně Chtěla jsem se ošetřovatele ještě na něco zeptat, než jsem to ale stihla udělat nahrnuly se do ordinace další studenti. To počká, není to zase tak důležité. Zeptám se na to příště, pokud si tedy vzpomenu. Už chci odejít když přijde ta dívka se svojí zvláštní žádostí. I když není slušné naslouchat cizím rozhovorům, nedá mi to a tiše poslouchám. Naštěstí, nejspíš pro oba, jí ošetřovatel nevyhověl. "Ahoj, ještě tam jsou dvě" přikývnu na otázku příchozí kentaurky, potom kolem ní vyjdu ven na chodbu. Rovnou zamířím opět do knihovny, kde mám ještě nevyřízené záležitosti. |
| |||
Společenská místnost - Odpočinková místnost - Bazény slečna Diagh, nováček koleje, chlapec Rozloučím se s pavoučnicí a vykročím na chodbu. Uvažuji jak bych to měl vést nyní. Zamířím do odpočinkové místnosti, kdyby se tam náhodou někdo zdržoval, ale jako vždy - je prázdná. Zamířím tedy na snad nejoblíbenější místo ve škole - do sklepení k bazénům. Osobně mne z nich zrovna brada nepadá, ale pro dnešek to zkusíme. Sejdu schody a projdu dvěma místnosti, než vkročím do místnosti plné horké páry. Rozhlédnu se a pohled mi padne na dvojici ve vodě. Jedna z nich je spolužačka, takže to, že mi vlhne oblek nebude nadarmo. Přátelsky jim zamávám a vkročím do šaten, kde se převléknu. Osušku, kterou si půjčím, položím na nejbližší lehátko, než vkročím do vody a přeplavu k nim. "Dobrý večer," pozdravím oba a uložím se na lehátko na kraji. Na tváři mi stále hraje přátelský úsměv. Obrátím se především k podivnému tvorovi. "Věřím, že jsme se viděli v naší společenské místnosti. Dovolte mi Vás přivítat na NŠÚ a v upíří koleji. Mé jméno je Marcos Ortega. A jak mám říkat Vám?" oslovím ji, uvažujíc, zda by alespoň jméno napoví něco o tomto individuu. |
doba vygenerování stránky: 1.0779438018799 sekund