| |||
Před školou - Hala marsy 22:37 Ysea, okrajově Iru Ozve se výbuch a stromy okolo záclumá tlaková vlna. Už čekám nejhorší, ale když dojde až ke mě nestane se vůbec nic. Nechápavě se rozhlédnu. Zmatený pohled zůstane na dračici vedle. To ona? Určitě ona. Nikdo jiný tu přece není. Proč by se mě vůbec obtěžovala zachránit. Zrovna mě. Ale jsem ráda že tu je. Víc se nad tím zamýšlet nestačím, to protože ke mě přistoupí blíž se slovy která se mi ani trochu nelíbí. Ani její slova, ani ten úsměv. “Cože?!...” odseknu naštvaně. “Nesahej na mě!” vyjeknu v zápětí jak se přikrade za mnou a sáhne mi přes plameny na raněné křídlo. A oheň jí samozřejmě vůbec nic neudělá. Nechtěla bych jí ublížit, jen aby jí odradily a nechala toho. I tak mi ruka opřená o meč spontánně cukne abych se po ní ohnala. Meč mi v ruce ztěžknul a napůl v leže ho už nedokážu zvednout jen jednou rukou. Nechám svojí oporu zmizet. Ani se jí nesnažím uniknout. Já taky nemám jak. Než se plazit pryč raději zůstanu na místě, abych si to neudělala, jak říkala horší. O kolik bych si to asi tak mohla zhoršit? Nedokážu zadržet bolestný křik ani slzy co se mi hrnou do očí. Ani nepoznám jestli jsou to slzy bolesti nebo zlosti nebo obojího. Nejspíš obojího. Taky už na mě začíná doléhat vyčerpání, jestli je to tím vším ohněm nebo jen množstvím krve kterou jsem ztratila…těžko říct. Je to znát i navenek. Plameny kolem křídel postupně pohasínají než zmizí úplně. I když na tom teď mělo největší podíl že jsem se malinko uklidnila. Přece jsem se je ani nesnažila vyvolat, to oni se objevily vlastně samy. Zdá se mi že bolest přejde rychleji než jsem očekávala. Pod dotykem dračice to všechno ustávalo. Nikdo neměl rád když na jiný takhle sahal, zvlášť pod oblečení a ještě na otevřené krvácející rány. Ale od ní mi to vlastně ani nevadí. Určitě ne tak jak bych čekala. Snad je mi to dokonce příjemné? Jsem z toho mimo. Já vážně nevím co se to děje. “Já....Díky” dostanu ze sebe zaraženě. Znovu zůstanu fascinovaně zírat. Pořádně si neuvědomuji že je to moje krev kterou si olizuje z prstů. Přitom by mě to mělo znepokojovat, stejně jako všechno ostatní. Opatrně pohnu křídly, jako bych se bála že mi to znovu přivodí bolest. Nic. Pořád ještě trochu roztřeseně se postavím zpátky na nohy. Impulzivně zvednu ruce abych se k ní natáhla v objetí, ale zarazím se při vyrušení. Kdyby se byl ten cizí hlas ozval jen o chvilku dřív hned bych jí poslala do hajzlu co se ptá na blbý otázky. Zpráskaná jak pes a ona se zeptá jestli jsem v pořádku. A vlastně i tak to udělám. Jen ať neotravuje. Vůbec nejsem v pořádku. Fyzicky už možná ano, ale v hlavě mám absolutní chaos myšlenek a pocitů a vůbec všeho. Neustále musím myslet na divokou dračici, do toho je stále ten vztek a další takové negativní emoce, které jsou prostě stálý stav. Ale nic takového necitím k ní… možná snad naopak? Aspoň mě zastavila než jsem udělala co bych třeba nechtěla. Spěšně projdu kolem, rozbitými dveřmi do haly. Zase tak rychlý odchod to ale není, spíš se tak malátně odpotácím. Už cestou přes halu ke schodišti mi dochází že js přecenila svoje síly. A že do druhého patra nedojdu. Zranění už jsou pryč a jediná bolest je ta v mých vzpomínkách, stejně živá jako čerstvá rána. “Proč je to tak posraně daleko!” zanadávaám z posledních sil. Potom se sesunu o zeď obchůdku na zem. Ke schodům už mi zbývá jen pár kroků. Hlavu si podpřu dlaní a loket kolenem, ještě ne zcela v bezvědomí. S démonem za zády si nedovolím usnout. |
| |||
Chodba Alfa První sek se zaryje celkem hluboko do liány druhý už moc ne, ale přece jenom, je to meč, nemůžu čekat zázraky. Napřahuju se na další sek, když na mě vyletí liána. Podaří se mi sice šlahoun mečem mírně odklonit, přesto mě solidně liskne (52% vs 71%). Pak už ale nemá smysl nic dělat. Liány zalezou do ošetřovny, kde následně zmizí úplně. Teď, když už mi nic nestojí mezi mnou a druhou stranu chodby, vidím jednoho rozmrdanýho vlkodlaka a jednoho klučinu. Ten pak rychle odvede vlkodlaka do ošetřovny. Vypadá to, že to konečně skončilo. Teď jen sehnat nějakého učitele jako svědka na souboj. V ošetřovně ne, tam teď mají jiný priority. No, aspoň se při hledání trochu vyléčím. Během tohoto mého dumání nad mými dalšími kroky, projde kolem mě do a z ošetřovny relativně dost lidí. Jedno takové jakési cosi, si vyžádá moji pozornost a naznačí, že ji mám následovat. “No jo, už jdu. Tak veď.” A jdu za ní. Stejně nemám nic konkrétního na práci a kdo ví, možná potkám učitele. |
| |||
Průůůůžkum a potom ossssetžovna! především Shizei a všichni na ošetřovněRůzně poletuji, abych měla dobrý výhled, prstem si poklepávajíc na bradičku. Tahle banda nikdy nezklame. Potom se otočí na mne. "Ay ay!" křiknu nadšeně, vzhledem k tomu, že to znamená, že jsem přizvaná do chaosu. Vyrazím napřed nahoru, kde se toho moc neděje, k mému zklamání. A taky žádní chlupáši. V prvním patře toho taky moc není. Prosvištím tedy do sklepení, než obkroužím školu a vrátím se do přízemí, kde proletím místnosti. Nakonec přeci jen dorazím na ošetřovnu. Vykulím oči. To by bylo mažlíkování teď... Zastavím se hoovřit vprostřed místnosti. "Všude špoušta čákanců, blbě vypadající dva v márniči - i když není divu v márniči že jo - a dva zapatlaní v tělosvišně vedle. A má kžídla!" dodám důležitě, jako kdyby to snad mělo někomu něco říct. |
| |||
Merlin, Gwen, Lyla, Gany, Rara, Aryania, Maid, Remmi, všichni cestou a na ošetřovně Další útok se nekoná a liány se začnou stahovat za dalších otřesů školy. Zamračeně se podívám směrem k druhému zasaženému chlapci. Bohužel nezvládám být na dvou místech zároveň a i částečná proměna v takto malém prostoru by byla nebezpečná. Naštěstí se o něj záhy stará další ze studentů. Na jeho dotaz jen pokývnu hlavou a zaklidím zbraně zpět do sayí. Následně již zvedám zraněného studenta do náruče. I přes můj zásah je na kraji života, to se dá cítit a je to vidět i dle jeho bledé pokožky. "Proleť školu a zjisti kde jsou další zranění," vyzvu Raru dost nekompromisním tónem. "Prosím postarejte se o Maidku," vyzvu pro změnu vílu, zatímco kolem kráčím dlouhými rychlými kroky. "Jestli můžete být užiteční na ošetřovně, následujte mne," vyzvu obě příchozí dívky, ptající se na pomoc. Školou v podstatě proběhnu. Protáhnu se kolem dvojice na chodbě na ošetřovnu, dlouhým krokem překračujíc louži krve z které sálá teplo. Poněkud ho ovšem zastiňuje teplo sálající z dívky v chodbě. Na ošetřovně to vypadá, jak kdyby tu někdo spustil řetězové destrukční kouzlo. Díra ve zdi, rozlámané lůžko, všude krev a jí podobné substance, nehledě na ošetřovatele a lékaře, kteří vypadají hrozně. A to mírně řečeno. A pak je tu díra ve stropu. Jsem si poměrně jistý, že vím, kam vede. Překonám ošetřovnu dalšími rychlými kroky, abych odložil chlapce na volné lůžko. "Provedl jsem první pomoc, je na tom ovšem velmi špatně," informuji do prostoru léčitele. Nejsem si jistý, kdo z nich je vlastně ještě schopný léčit. Když začne opadávat adrenalin, ztěžka se opřu o kraj lůžka vedle zraněného. Nejsem tak vyčerpaný, aby mne to více postihlo, ale pln energie také zrovna nejsem. |
doba vygenerování stránky: 1.4031980037689 sekund