| |||
Pozemky Iru Až po chvíli poletování profesorka usoudí že teda můžu přistát. Teďka už nic neříkám, jenom jí zamručím na souhlas. Jako teda trochu se divím že se nechtěla na zem dřív. Fakt pochybuju že to tý zaječici mohlo bejt v drápech pohodlný. Jo ale to přistání, to bude takovej oříšek. Já jsem totiž normálně zvyklá přistávat rovnou na všechny čtyři a to teď tak úplně nepůjde. Nějak to zvládnu. Z posledním mávnutím přistanu na zadních. Postavím profesorku na zem a přitom se rovnou proměním. Hnedka sáhnu zvenku na kapsu kde má být můj očarovaný zápisník. Ha! A pořád tam je. Takže nekecal. “Není vůbec zač” odpovím s úsměvem. Ten se ještě rozšíří když mi pochválí člověčí podobu. To se ví že to zvládám dobře, co dobře. Výborně. “Díky. Taky to byla první magie co sem se naučila. A na téhle podobě sem si taky dala hodně záležet” pochlubím se a hrdě vypnu hruď jak se napřímím. Ono toho na ní teda moc není, ale o to nejde. Takový věci moc neřeším. Jde o to že je tahle forma prostě parádní. Taky zmíní to moje čarování kolem těch lián. Maličko trapně se poškrábu na hlavě. “Jó, to pardón teda…to nebylo schválně. Vono se to občas tak nějak splaší no” tak trochu krkolomně, ale naprosto upřímně se omluvím. “Já sem úplně v pohodě, a času bysme taky měli mít asi dost ne?” jasně že chci ještě něco stihnout. Vždyť kvůli tý trávě se Iru stačila sotva představit než jsme to museli zabalit. “Ale co Vaše záda? Budete v pořádku?” radši se zeptám jak moc dobře nebo špatně na tom je. Nerada bych aby kvůli tomu musela třeba na ošetřovnu. |
| |||
Před školou - Hala marsy 22:37 Ysea, okrajově Iru Ozve se výbuch a stromy okolo záclumá tlaková vlna. Už čekám nejhorší, ale když dojde až ke mě nestane se vůbec nic. Nechápavě se rozhlédnu. Zmatený pohled zůstane na dračici vedle. To ona? Určitě ona. Nikdo jiný tu přece není. Proč by se mě vůbec obtěžovala zachránit. Zrovna mě. Ale jsem ráda že tu je. Víc se nad tím zamýšlet nestačím, to protože ke mě přistoupí blíž se slovy která se mi ani trochu nelíbí. Ani její slova, ani ten úsměv. “Cože?!...” odseknu naštvaně. “Nesahej na mě!” vyjeknu v zápětí jak se přikrade za mnou a sáhne mi přes plameny na raněné křídlo. A oheň jí samozřejmě vůbec nic neudělá. Nechtěla bych jí ublížit, jen aby jí odradily a nechala toho. I tak mi ruka opřená o meč spontánně cukne abych se po ní ohnala. Meč mi v ruce ztěžknul a napůl v leže ho už nedokážu zvednout jen jednou rukou. Nechám svojí oporu zmizet. Ani se jí nesnažím uniknout. Já taky nemám jak. Než se plazit pryč raději zůstanu na místě, abych si to neudělala, jak říkala horší. O kolik bych si to asi tak mohla zhoršit? Nedokážu zadržet bolestný křik ani slzy co se mi hrnou do očí. Ani nepoznám jestli jsou to slzy bolesti nebo zlosti nebo obojího. Nejspíš obojího. Taky už na mě začíná doléhat vyčerpání, jestli je to tím vším ohněm nebo jen množstvím krve kterou jsem ztratila…těžko říct. Je to znát i navenek. Plameny kolem křídel postupně pohasínají než zmizí úplně. I když na tom teď mělo největší podíl že jsem se malinko uklidnila. Přece jsem se je ani nesnažila vyvolat, to oni se objevily vlastně samy. Zdá se mi že bolest přejde rychleji než jsem očekávala. Pod dotykem dračice to všechno ustávalo. Nikdo neměl rád když na jiný takhle sahal, zvlášť pod oblečení a ještě na otevřené krvácející rány. Ale od ní mi to vlastně ani nevadí. Určitě ne tak jak bych čekala. Snad je mi to dokonce příjemné? Jsem z toho mimo. Já vážně nevím co se to děje. “Já....Díky” dostanu ze sebe zaraženě. Znovu zůstanu fascinovaně zírat. Pořádně si neuvědomuji že je to moje krev kterou si olizuje z prstů. Přitom by mě to mělo znepokojovat, stejně jako všechno ostatní. Opatrně pohnu křídly, jako bych se bála že mi to znovu přivodí bolest. Nic. Pořád ještě trochu roztřeseně se postavím zpátky na nohy. Impulzivně zvednu ruce abych se k ní natáhla v objetí, ale zarazím se při vyrušení. Kdyby se byl ten cizí hlas ozval jen o chvilku dřív hned bych jí poslala do hajzlu co se ptá na blbý otázky. Zpráskaná jak pes a ona se zeptá jestli jsem v pořádku. A vlastně i tak to udělám. Jen ať neotravuje. Vůbec nejsem v pořádku. Fyzicky už možná ano, ale v hlavě mám absolutní chaos myšlenek a pocitů a vůbec všeho. Neustále musím myslet na divokou dračici, do toho je stále ten vztek a další takové negativní emoce, které jsou prostě stálý stav. Ale nic takového necitím k ní… možná snad naopak? Aspoň mě zastavila než jsem udělala co bych třeba nechtěla. Spěšně projdu kolem, rozbitými dveřmi do haly. Zase tak rychlý odchod to ale není, spíš se tak malátně odpotácím. Už cestou přes halu ke schodišti mi dochází že js přecenila svoje síly. A že do druhého patra nedojdu. Zranění už jsou pryč a jediná bolest je ta v mých vzpomínkách, stejně živá jako čerstvá rána. “Proč je to tak posraně daleko!” zanadávaám z posledních sil. Potom se sesunu o zeď obchůdku na zem. Ke schodům už mi zbývá jen pár kroků. Hlavu si podpřu dlaní a loket kolenem, ještě ne zcela v bezvědomí. S démonem za zády si nedovolím usnout. |
| |||
Chodba Alfa První sek se zaryje celkem hluboko do liány druhý už moc ne, ale přece jenom, je to meč, nemůžu čekat zázraky. Napřahuju se na další sek, když na mě vyletí liána. Podaří se mi sice šlahoun mečem mírně odklonit, přesto mě solidně liskne (52% vs 71%). Pak už ale nemá smysl nic dělat. Liány zalezou do ošetřovny, kde následně zmizí úplně. Teď, když už mi nic nestojí mezi mnou a druhou stranu chodby, vidím jednoho rozmrdanýho vlkodlaka a jednoho klučinu. Ten pak rychle odvede vlkodlaka do ošetřovny. Vypadá to, že to konečně skončilo. Teď jen sehnat nějakého učitele jako svědka na souboj. V ošetřovně ne, tam teď mají jiný priority. No, aspoň se při hledání trochu vyléčím. Během tohoto mého dumání nad mými dalšími kroky, projde kolem mě do a z ošetřovny relativně dost lidí. Jedno takové jakési cosi, si vyžádá moji pozornost a naznačí, že ji mám následovat. “No jo, už jdu. Tak veď.” A jdu za ní. Stejně nemám nic konkrétního na práci a kdo ví, možná potkám učitele. |
doba vygenerování stránky: 1.5841898918152 sekund