| |||
Společenka dlaci - nástěnka Nakonec ve společenské místnosti osiřím. Rychle dodělám svůj plakát, jeden pověsím přímo ve společenské místnosti, další ke vchodu do jídelny a jeden samozřejmě na nástěnku u urny. Rozhodla jsem se to pojmout jednoduše, jelikož nic sofistikovaného a složitého by zdejší osazenstvo nezvládlo. Už při čtení těchto pár písmenek, by jim mohli popraskat některé cévky v mozku. Při té příležitosti jsem zjistila, že se opět změnilo osazenstvo mé koleje a to jsem zrovna do ní vkládala naděje. Plakát |
| |||
Chodba před ošetřovnou – ošetřovna Dolly, Rubus a zbytek na ošetřovně Pohledem jen střelím po Dollyho ruce, co mne drží. Jen přikývnu a nechám se jím vést, stále se ale držím mezi ním a tou dívkou, pohledem kontroluji, že jde pryč. „Ubližuje jí? Jak?“ Stočím k němu pohled, jak dívka zmizí ve dveřích. Hlas mám zase mdlý, myšlenky upřené na tu zelenou osůbku. Možná bych se na něj mohla jen dívat, nechat hlad kypět v útrobách, třeba by vyplnil tu prázdnotu. Bez okolků vejdu na ošetřovnu a rozhlédnu se po okolí, jestli tam je. Pokud ho neuvidím, přejdu ke dveřím do ordinace a zaklepu. „Mám jednu prosbu na...“ Bezradně pokrčím rameny na osobu, co mi otevře dveře. Jestli to je ta osůbka, dokončím „vás,“ jinak ukážu na tu osůbku. |
| |||
Chodba před ředitelnou – hala – neoznačená učebna Ylrys, Alfa, Chrys, Oranil a kdo se vyskytne po cestě Z ředitelny vyběhnu tryskem a málem se hned přerazím, jak jsem náhle o dobrých třicet čísel vyšší, ale podaří se mi to vybrat. Nohy mi září zlatě od pánve níž obalené čistou kimiu ve tvaru svalů, jejichž šlachy prorážejí kůži, chodidla prodloužené v druhé holeně a na jejich konci nové chodidla. Na první pohled vypadají jako zadní nohy geparda. Na zemi za mnou zůstávají krvavé stopy. Schody beru skoro po mezipatrech bez nejmenšího ohledu na nohy skryté pod vrstvami kimiu. Najít učitele, to přece říkal... Jsem si sice jistá, že ten muž, co přišel za námi, je učitel, ale měl by o tom vědět i někdo další. Běžím stejnou cestou, jako jsme stoupali, přímo do učebny, kde jsem zemřela. Nevím, kam jinam bych mohla jít a tam byl naposledy miheni, polobůh, co mne naposledy zachránil. Halou proběhnu bez nejmenšího zpomalení, jen pokud bych ho tam viděla zastavím, přímo do učebny. „Miheni neu!“ Skoro mu spadnu do náruče, ruce sevřené na jeho pažích. „Nahoře, někdo, mihi... Bojují!“ Vysypu ze sebe na jeden nádech, jen nad posledním slovem se musím na moment zamyslet. Pustím se ho a zavrávorám, jak nejsem zvyklá na takové nohy. Zopakuji to ještě jednou, oči vytřeštěné, ale tentokrát naznačuji kruh, jak ani nevím, kde jsem to vlastně byla. |
doba vygenerování stránky: 1.4731819629669 sekund