| |||
Společenka dlaci - nástěnka Nakonec ve společenské místnosti osiřím. Rychle dodělám svůj plakát, jeden pověsím přímo ve společenské místnosti, další ke vchodu do jídelny a jeden samozřejmě na nástěnku u urny. Rozhodla jsem se to pojmout jednoduše, jelikož nic sofistikovaného a složitého by zdejší osazenstvo nezvládlo. Už při čtení těchto pár písmenek, by jim mohli popraskat některé cévky v mozku. Při té příležitosti jsem zjistila, že se opět změnilo osazenstvo mé koleje a to jsem zrovna do ní vkládala naděje. Plakát |
| |||
Chodba před ošetřovnou – ošetřovna Dolly, Rubus a zbytek na ošetřovně Pohledem jen střelím po Dollyho ruce, co mne drží. Jen přikývnu a nechám se jím vést, stále se ale držím mezi ním a tou dívkou, pohledem kontroluji, že jde pryč. „Ubližuje jí? Jak?“ Stočím k němu pohled, jak dívka zmizí ve dveřích. Hlas mám zase mdlý, myšlenky upřené na tu zelenou osůbku. Možná bych se na něj mohla jen dívat, nechat hlad kypět v útrobách, třeba by vyplnil tu prázdnotu. Bez okolků vejdu na ošetřovnu a rozhlédnu se po okolí, jestli tam je. Pokud ho neuvidím, přejdu ke dveřím do ordinace a zaklepu. „Mám jednu prosbu na...“ Bezradně pokrčím rameny na osobu, co mi otevře dveře. Jestli to je ta osůbka, dokončím „vás,“ jinak ukážu na tu osůbku. |
| |||
Chodba před ředitelnou – hala – neoznačená učebna Ylrys, Alfa, Chrys, Oranil a kdo se vyskytne po cestě Z ředitelny vyběhnu tryskem a málem se hned přerazím, jak jsem náhle o dobrých třicet čísel vyšší, ale podaří se mi to vybrat. Nohy mi září zlatě od pánve níž obalené čistou kimiu ve tvaru svalů, jejichž šlachy prorážejí kůži, chodidla prodloužené v druhé holeně a na jejich konci nové chodidla. Na první pohled vypadají jako zadní nohy geparda. Na zemi za mnou zůstávají krvavé stopy. Schody beru skoro po mezipatrech bez nejmenšího ohledu na nohy skryté pod vrstvami kimiu. Najít učitele, to přece říkal... Jsem si sice jistá, že ten muž, co přišel za námi, je učitel, ale měl by o tom vědět i někdo další. Běžím stejnou cestou, jako jsme stoupali, přímo do učebny, kde jsem zemřela. Nevím, kam jinam bych mohla jít a tam byl naposledy miheni, polobůh, co mne naposledy zachránil. Halou proběhnu bez nejmenšího zpomalení, jen pokud bych ho tam viděla zastavím, přímo do učebny. „Miheni neu!“ Skoro mu spadnu do náruče, ruce sevřené na jeho pažích. „Nahoře, někdo, mihi... Bojují!“ Vysypu ze sebe na jeden nádech, jen nad posledním slovem se musím na moment zamyslet. Pustím se ho a zavrávorám, jak nejsem zvyklá na takové nohy. Zopakuji to ještě jednou, oči vytřeštěné, ale tentokrát naznačuji kruh, jak ani nevím, kde jsem to vlastně byla. |
| |||
Sauna - obloha nad školou Jak jsem byla ponořená do vlastních myšlenek nemám ani zdání o tom kolik času vlastně uplynulo od chvíle kdy jsem přišla do sauny. Doufala jsem že samota bude nejlepší pro sousředění se na můj úkol. Ze začátku to bylo Když jsem si myslela že se mi konečně podaří proměnit se "zpět" vyrušila moje soustředění nepříjemná vzpomínka která mě vrátila zase zpátky na začátek (1,74). Po několika takhle neuspěšných pokusech jsem to definitivně vzdala. Nerada si to přiznávám, ale s tímhle nejspíš budu potřebovat pomoc. Nějak ale nevím koho bych koho bych mohla o pomoc požádat...jestli by mi teda byl vůbec někdo ochotný pomoc. Profesorka nepřipadá v úvahu je totiž úplně k ničemu a když si pomyslím že s ní budu muset znovu ztrcet čas...na náladě mi to nepřidává. V sauně je sice pěkně teplo a klid ale už mě omrzela. Navíc mám z toho válnení nepříjemně ztuhlá křídla. Než se vydám ze sklepení samozřejmě se ještě zastavím v šatně. Přeci tady nebudu chodit zahalená jen osuškou ne? Potom se přesunu hlavním vchodem před školu. Po několika krocích se zastavím a pohlédnu k neby. Notnou chvíly jen stojím a rozčiluju se nad tím deštěm. Normálně by mi mi trocha deště nevadila, ale teď mě vytáčí úplně stejně jako kterákoliv jiná malicherná nepohodlnost. Několikrát jsem jen naprázdno mívla křídly abych si je protáhla. Lehkým odrazem vyskočím několik stop do vzduchu. Teprve když vyletím o něco výš si uvědomím přítomnost Lailah a někoho dalšího. Rychle vyletím vysoko nad školu a pomalu začnu pomalu kroužit nad pozemky. Ve tmě toho z pozemků sice moc nevidím ale to mi nijak nevadí, pro to jsem totiž ven nešla. |
doba vygenerování stránky: 1.5544018745422 sekund