| |||
Hala Jigme, okrajově Dolly a Rosa On mi vyká? Trochu vyjeveně jsem se na mladíka podívala. Vykání... Byl projev úcty. Nejspíš bych tu měla vykat všem. Ve svém světě jsem byla Nikdo. Nic. A nikdy by mi nikdo nevykal. Byla jsem tak šokovaná, že jsem jen pootevřela ústa, ale nevydala jsem ani hlásku. Jenže mé tělo se o slovo přihlásilo hned, jak se v mé blízkosti znovu ocitl ten chlapec v doprovodu bledé dívky. Má rudá křídla se v tu ránu rozevřela a převyšovala mou menší postavu. Snadno jsem tak vedle mladíka vypadala „stejně vysoká“. Nyní už jsem vrčela. To pálení, ta chuť... Jakoby na mě jeho krev volala, vybízela mě. Jediným štěstím bylo, že jsem u snídaně měla už jeden pohár. „Ano... Hned. Kamkoliv. Hlavně pryč,“ vrčela jsem dál a nebyla jsem schopná odtrhnout pohled od chlapce. Má ruka nyní sevřela mladíkovu paži a černé nehty ostré jako drápy se nelítostivě zaryly do jeho kůže ve snaze docílit toho, aby mě odsud opravdu odvedl. |
| |||
Chodba - Před ošetřovnu Rosamundelia Tvářím se dost zmateně, když v podstatě zopakuje to co řekla. Zamrkám, jak váhám, jak mám reagovat. Převezmu si promáčenou knížku, když mi ji podá a jednou rukou přitisknu k hrudníku, nedbaje na to, že i ten rozpadající se kousek oblečení, co si honosně říká halena se zašpiní. "Nejzelenější postava je na ošetřovně..." odtuším na její slova. Na její otázku přikývnu. Zvedá se a pokud mne vysloveně nepožádá, nechám ji se zvednout samotnou, jen ji jistím, kdyby padala. Jdeme pomalu přes halu a tak si tentokrát stačím všimnout, že je v hale Lailah. Jakmile o ni zavadím pohledem, rychle sklopím pohled k zemi a pokusím se trochu přidat do kroku. |
| |||
Chodba v přízemí – hala – chodba před ošetřovnou Vnuk na entou, kdo si nás všimne Jen zvednu ruku a dotknu se spánku, než ji zase spustím. „Všichni, všichni jsou mrtví. Zbyla jen prázdnota a ticho.“ Šeptám, oči upřené do dálky. „Ani já už nejsem, jen střípky... Střípky a hlad...“ Zvednu k němu oči, paže obtočené kolem hrudníku. Jeden ze střípků zapadne na své místo, deník! Zalovím ve výstřihu a zpod šněrovačky vytáhnu tu knížečku, promáčenou krví a vším, co bylo v drakovi. Podám mu ji, pak přikývnu. „Mám hlad... Byla tady zelená osůbka... Viděla jsem ji tady...“ Zamračím se, jak lovím střípky paměti. „Byla tam, co jsem se sem prvně dostala... Je tam?“ S rozklepanými koleny se vytáhnu do stoje, pomocnou ruku s vděčností příjmu, a vykročím k ošetřovně, jestli mne nenasměruje jinam. |
| |||
Ošetřovna - ředitelna "Promiň, to je reflex," trhnu rameny nad Rubusovou reakcí. Posadím se na kraj postele a promnu si čelo. "Jo díky za zprávu," pokývnu hlavou a zvednu se. Protáhnu se. "Zase někdy," pokynu Steph a vyrazím z ošetřovny. Na chodbě přidám do upíří rychlosti, abych zanedlouho stál před dveřmi ředitelny. Hlasitě zaklepu a počkám na vyzvání, než vstoupím dovnitř. |
doba vygenerování stránky: 1.7407410144806 sekund