| |||
Učebna – směr ředitelna Oranil, Tarney, Han, Alfa, Ylrys, Stephanie, Rubus Váhá, tělo napjaté. Nepřekvapuje mne to, taky jsem se své první smrti bála, před druhou pro jistotu utekla. Až tady mne dohnala... Zmíní rituály, ale to slovo mi nic neříká. Bezradně na něj koukám, než se dostane k poslední větě. Nabízí mi snad pomoc? Neu, přesně tak to zní... Přikývnu se. „Potřebuji pod zem, čím níž, tím líp. Nůž...“ Zarazím se a hledám slova v tom jejich divném jazyce, „vodu z jezera, né... Toho velkého jezera, z kterého se člověk nenapije... Taky oheň a něco na psaní. A kalin...“ Nejistě vzpomínám všechny části obřadu. Je sice jednoduchý, ale zato je každá část nezbytná. Tentokrát to udělám správně! Pohled mu sjede vedle, na tu dívku, co jsem se snažila zachránit a tu bytost, ke které jsem cítila tu strašnou zášť. Překvapeně sleduji ten výjev, s jakou samozřejmostí nabízí svou krev, jako by se vlastně nic nedělo. Stále v kleče naslouchám rozhovoru, i když netuším, kam že je to má poslat. Ale hádám, že to brzy zjistím, když vyzve i mne k pochodu. Jen se zvednu ze země a připojím se k procesí. |
| |||
Učebna - směr ředitelna Oranil, Miaarea, Han, Alfa, Ylrys, Stephanie, Rubus Můj dotek je na můj výraz a postoj těla překvapivě něžný a hřejivý. "Vzhledem k tomu, že jste tu mezi námi - tak bych to smrtí zrovna nenazval, ale ano, na okamžik jste ztratila své tělo," pokývnu hlavou. V očividné modlitbě a ujišťování sebe sama ji neruším, jen na krátko zvednu pohled k Rubusovi, který vkročí do místnosti a začne všechny kontrolovat. Když požádá dívka o nůž, na chvíli zaváhám, zda v ní nezůstal nějaký vliv z proběhlých událostí, ač na mé tváři se nezmění tvar jediného svalu. Když to však upřesní, tlak v ramenou trochu povolí. "Jestli potřebujete provést nějaké rituály, můžete do toho zasvětit..." zarazím se a ohlédnu se k Oranilovi, který i přes péči léčitele zůstává v bezvědomí, "můžete mne do nich zasvětit. Zařídíme, aby vše proběhlo, jak potřebujete," promluvím k ní nakonec a dostane se ji pohledu na drobně zdvižené koutky, což je asi největší povzbudivý úsměv, kterého se z mé strany může dočkat. "Problémy," odtuším na otázku, která se ocitne ve vzduchu od Alfy a zvednu pohled od Miaarey. Těknu mezi Alfou a Ylrys pohledem, když Ylrys promluví. Když si před ni klekne a nastaví ruku a odhalí krk, koutky klesnou zpět na své místo. "Opovažte se. Obě," pronesu nahlas s jasným důrazem na varování v mých slovech. Rty se pro změnu protáhnou do úzké čárky a zvednu se od Miy. Otočím se na Rubuse. "Až se probere Han a Chrys, pošli je za mnou do ředitelny," promluvím než se otočím k Ylrys s Alfou. "A teď chci slyšet co se tady vlastně stalo. Ale ne tady. Následujte mne. Vy taky slečno," pokývnu i Miaaree. Potom vykročím z učebny a mířím v čele malého průvodu do ředitelny. |
| |||
Učebna / hala Oranil, Miaarea, Han, Alfa, Stephanie, Tarney, Hope, Rosa, Rubus Nemohla jsem vyloženě říci, že bych se probudila a že bych vypadala úplně nějak jinak, než když jsem upadla do kómatu. Spánek vypadal stejně tak, že očka sem tam přejížděla okolí, avšak ty na očích byla vždy zavřená, když jsem spala. Nyní tomu bylo trochu jinak, protože jedno očko na každé ruce začalo pomalu přejíždět přes okolí, následně se připojilo druhé, třetí... až se všechny začala dívat všude okolo a já hlasitě vydechla. „Ugh... to bylo fakt nechutné...“ usykla jsem s ne-moc příznivým úsměvem, protože jsem se cítila, jako kdyby mne má vlastní potrava stiskla a začala přežvykovat. Nohy jsem položila do kolmo na zem a zvedla se bez pomocí rukou na nohy. Jednu nohou jsem zlehka dupla a pohodila ocasem, s pohledem na dotyčnou dívku, kterou mne mé vlastní jídlo chtělo donutit zabít... a pachem mého spáleného masa jsem usoudila dost rychle, co se stalo. Navíc... vše, co jsem měla zregenerované bylo většinou ztuhlé a noha a ocas byl, navíc ocas byl o poznání světlejší, nepokrytý krví a noha též. Chtěla jsem se ale už-už rozejít, v tom mne ale zastavila [color=lightblue]ona[/color] a já na ni natočila hlavu. Podle toho, jak se tvářila a že oblizovala mou krev ze svých rtů jsem usoudila, že chce více krve. „Samozřejmě,“ řekla jsem úplně normálně, jako kdyby se někdo někoho ptal, jestli nemají propisku navíc. Klekla jsem si a nastavila jak ruku, tak i krk, aby se zakousla, pokud chtěla. Byla jsem stále docela vykolejená, hlavně, když jsem věděla, co se mi před pár minutami stalo. Proto jsem ani za toto nic moc nechtěla, stejně... krev nebyla úplně něco, co by bylo zas-tak života-potřebného v mém oběhu. Dokud jsem měla určité orgány, které mohli fungovat, tak jsem byla v pořádku... „Nemyslím si, že chutnám zas tak dobře, ale tak posluž si, když chceš...“ dodala jsem a jednu ruku jsem natočila směrem od sebe doprava a druhou za sebe doleva, abych pokryla své úhly. Situace vypadala stabilizovaně, proto... nudně. |
doba vygenerování stránky: 1.2987370491028 sekund