| |||
Učebna Nečekala jsem že se nechá jen tak bez boje zakousnout. Žíznivě jsem se jí zakousla do krku a plnými doušky si vychutnávala každičkou kapičku. Ani jedinná nepřišla nazmar. Moje hodování ovšem nemělo příliš dlouhého trvání. Bytost se náhle odtáhla a rozpřáhla se. Neměla jsem žádnou možnost se jejímu "plácnutí" nijak vyhnout a poslední co jsem chtěla byla lahodná chuť její krve...tedy než se moje hlava rozprskla mezi jejíma rukama. Pak už se moje bezvládné, bez hlavé, tělo sesunulo k zemi. I přesto že jsem zrovna nebyla při životě z mého těla nepřestal sálat žár. Netrvalo dlouho a v mojí mysli se opět rozzářily energie bytostí kolem mě, dříve než přišla vůbec nějaká myšlenka nebo pocit. Postupně se kolem mě začaly vykreslovat konkrétní tvary a nakonec i myšlenky a pocity bytostí těch kolem mě. "Co to bylo?" první otázka která mi vyvstala v hlavě a kterou slyšely všichni, ke kterým se mohla dostat. V jednu chvíli si užívám krve a pak se proberu na zemi. Dlouze jsem se nadechla a vydechla, ve chvíly kdy se ke mě dostaly myšlenky té plačící dívky. Vůbec jsem jí nerozumněla, a to jak jejím pocitům, tak jejím myšlenkám. Nezaslouží si jméno? Jak se vůbec jmenuje? Vypadá to už je zase vše v normálnu. Mojí pozornost ale mnohem víc upoutala ta bytost ke které jsem předtím cítila takovou nenávist. Už jsem k ní necítila vůbec nic, stejně jako ke komukoliv jinému. Byl to dost zvláštní pocit necít nic k někomu koho jsem se ještě před chvílí pokoušela zabít. A musela to být jen chvíle protože se toho v místnosti tolik nezměnilo. Pomalu jsem se posadila a několikrát zakývala hlavou. Potom jsem zvedla hlavu k Ylrys a mlsně se olízla, přestože ta spalující žízeň po její krvy už byla pryč, nemůžu popřít že bych chtěla ještě. A po tom co jsem ochutnala, budu chtít víc. "Dáš mi ještě?" zeptala jsem se pouze Ylrys. |
| |||
Chodba/Učebna Oranil, Miaarea, Han, Alfa, Ylrys, Stephanie, Tarney, Hope, Rosa Soustředím se na šlahouny a z nějakého důvodu vůbec nezaznamenám, že se k nám ta dívka blíží s nepřátelskými úmysly. Kolem se prořítí ředitel, že skoro nestačím postřehnout co se děje. Šlahouny stáhnu a podívám se do chodby, kde již drak není, Rosa je ztuhlá uprostřed kroku. Vyrazím zkontrolovat Hope. Vpravím do ni léčivou energii a ta je dost silná na to, aby ji probrala z bezvědomí. (97%) To už se vykloní ředitel a popožene nás, takže vkročím do učebny. Jako první zamířím k Alfě, ale ta už se probírá, takže pokročím k Ylrys, jen abych zjistil, že ta bude taky za okamžik sama na nohou. Přejdu k Hanovi a pokusím se ho probrat, ale u něj mi má léčivá energie nestačí. (90%) Obejdu ředitele s Miou a zkontroluji Oranila. Pokouším se ho vyléčit, nicméně šok, který utrpěla jeho mysl je práce pro Faife, nikoliv pro mne. (71%) |
| |||
- Učebna Tarney, Oranil, Han, Alfa, Ylrys, Spethanie, Rubus „Eni kisi...“ Vydechnu, jak ucítím dotek na rameni. Hledám ujištění v tom dotyku, že se mi to vše nezdálo, že poslední dva roky nebyly jen mučením ze strany starších. „Byla, byla jsem mrtvá?“ „Rubisiu, rukisiu. Sau, ziu, mu, miziu – api iru piu Miaaheni. Sibi, sibi, rinu, eni kinu kisi. Zizi Miaaheni, kaliu lisi ru. Hau sibi rinu, sibi kaliu...“ Zvednu tvář zkřivenou pláčem a v polozpěvu polopláči recituji poslední modlitbu, která nakalin provází do dospělosti. „Jak v životě, tak ve smrti. Srdce, mysl, tělo, vůle – vše odevzdávám v náruč Bohyně. Rodím se znova, potřetí, své staré já nechávám za sebou. Vyslyš mne Bohyně, nech mne vstoupit do světa dospělých. Nech mne zrodit se potřetí a naposled...“ „Nejlépe a přesto špatně, nikdy jsem nebyla hodna tohoto jména...“ Setřu si slzy z očí a podívám se mu do očí. „Potřebuji nůž.“ S klidem, který až nesesedí k předchozímu pláči, mu hledím do tváře. Už nehodlám utíkat před minulostí! Hledám v ní porozumění, ale nečekám ho. Nemůže to pochopit, není z mého světa. „Potřebuji uřezat zisu, jedno jestli mou rukou či cizí.“ Chytnu pramen vlasů a lehce jim potřesu, aby bylo jasné, o čem mluvím. |
| |||
Učebna a ti dva na chodbě Oranil, Miaarea, Han, Alfa, Ylrys, Stephanie, Rubus Přejedu pohledem po těch, na které ukazuje a semknu rty. "Vzhled klame, zvláště na téhle škole. Příště se napřed zeptejte, než se pustíte do sebevražedných útoků," pokynu ji hlavou a couvnu do rámu po dveřích. "Přestaňte tam sedět jak pecky a pojďte je zkontrolovat," houknu na ty dva léčitele za rohem. Vrátím se pohledem k dívce, která vypadá otřeseně. Přejdu k ní a přikleknu vedle ní. Položím ji konejšive ruku na rameno. "To co se zde stalo, bude prověřeno, ale bylo to mimo možnosti studentů. Jste zde, abyste se učili a zlepšovali, nikdo neočekává, že zvládnete prastaré bytosti v prvním týdnu, co nastoupíte na školu," těknu pohledem k Oranilovi. "Nemusíte mít ze sebe špatný pocit. Jednala jste dle svého přesvědčení nejlépe, jak jste myslela. A tato situace poslala k zemi i zkušené čaroděje." Zkouším trochu zklidnit její pláč. |
| |||
chodba Rubus „To už netuším,“ odpovím Rubusovi. „Ani jeden není na chodbě,“ dodám na dotaz ohledně ředitele a Oranila. Ptá se na detaily, ale ty mu ani já nemohu sdělit. Nejsem vědma a navíc je ve vzduchu pořád ten drak. Nevím, jak bude reagovat na plamennou dívku a minule to nebylo zrovna příjemné. Náš problém nakonec řeší příchod ředitele. Přijde, projde kolem, vyhne se drakovi a zmizí v učebně. Tohle je jiná třída, napadne mě, jak sleduji jeho postup. Něco mě říká, že jestli někdo vyřeší tenhle zapeklitý problém, bude to on. |
| |||
Učebna Han, Ylrys, Alfa, Oranil, Tarney, Sanko Bytost neuhne, můj skus nepovolí, jen se posuneme blíž k té zářivé dívce. Přes krev v očích nevidím nic, jen neúnavně cupuji tělo bytosti pod sebou a nechávám se spalovat záští. Do štítu se mi opře miu, silné, spalující. Kisi! Kisi! Pouze přání smrti mi rezonuje myslí. Tlak a žár a každičký sval jako z kamene. Chci vykřiknout, ale nemůžu. Miu ze lví hlavy, paží a všeho kromě štítu se mi přelije na záda, kde se začne formovat do podoby křídel. Stvoří se sotva pahýly. Myslí mi projede psychický ráz stejně lehce jako miu kůží. Nezbude nic, co by mohlo myslet, přesto se mé vědomí na okamžik vznáší v prostoru, než se úplně rozplyne. Vystoupím ze svého těla, jako něco víc i míň, než jsem dosud byla. S dětským údivem sleduji ty malé věcičky, co postava v kápi spustí do prostoru. Netuším co to je, přesto se mi to zdá půvabné. Jen neochotně otevřu oči. Tělo se mi zdá podivně cizí, jak v něm nezejí rány po posledním boji. Vrátila jsem se snad z náručí Bohyně? Protáhnu si ruce a jednu si zvednu před oči. Se zatajeným dechem hledám své staré jizvy, když zaslechnu hlas. Posel Bohyně? Svraštím obočí, jak upřu pohled na toho vysokého muže. Zavrtím hlavou, hned ale přikývnu. „Našla jsem tady bestii stojící nad mrtvolou...“ Bezradně ukážu na bestii a okatou bytost, jak neznám žádné slova, kterými bych je mohla pojmenovat. „Myslela jsem, že to je jen zvíře... Chtěla jsem chrá...“ Zaseknu se v půli slova, jak si konečně uvědomím, že jsem zemřela. Tak dlouho jsem se vyhýbala druhé smrti, až si mne sama našla. Padnu na kolena a tělo přitisknu na stehna, takže se čelem skoro dotýkám podlahy, tvář zkřivenou pláčem. Nezasloužím si své jméno, nejsem hrdina, nikdy jsem nebyla... |
doba vygenerování stránky: 1.4273409843445 sekund