| |||
Přízemí, Hala, Chodba, Učebna V bílé poměrně velké osušce vyběhnu schody do patra, kde vyhlédnu ze dveří do haly. Uprostřed stojí urna u které stojí dívka a něco, co začíná mutovat. Nejspíš ten podivný tvoreček. Tomu nepomohu, nemohu. Jdu tedy směrem, odkud cítím Smrt. (66) Vyjdu ze dveří a dostanu se do chodby, kde se vznáší drak. Pokusím se dostat co nejblíž ke zdroji svých největších obav, abych viděla, kdo umírá (53). Smrt samotnou však z mého úhlu pohledu nevidím. Jakmile se octnu před dveřmi, spatřím skupinku, která se snaží navzájem zabít. Navíc je z místnosti cítit přítomnost Smrti na celou školu. Mé rozhodnutí netrvá ani zlomek vteřiny. Zaměřím se na místnost a pokusím se zastavit vše živé (95). Během mého kouzla je ze mě cítit pach smrti široko daleko. Nikdy to nebylo patrnější a zřetelnější. Znič mě Otče, ale já jim chci pomoct. Chci alespoň jednou v životě udělat něco správného, pomyslím si neboť jsem si jistá, že je tohle moje poslední chvilka na škole. |
| |||
Hala Hopkám si kolem paničky, ten název se mi zalíbil nejvíc, ještě jí říkají Ako, Tele, Odprejskni, ale panička se mi líbí nejvíc. Lidé vůbce používají spoustu jmen. Mě říkají Gyzmo a společné jméno s mou paničkou máme Odprejskni. Gyzmo Odprejskni. Taky bych si chtěl do té věci hodit ten lísteček. Pobíhám kolem a hledám kudy vylézt nahoru, abych se mohl podívat, kudy tam ty lístečky hážou. Sice nevím, proč to dělají, já vlastně nevím, proč dělají hromadu věcí. Hromadu šměšných věcí. Třeba se koupou a nic jim neskáče z kožichu, i když oni kožich nemají, někteří mají takový krátký kožíček na některých místech, ale schovávají svůj kožíšek pod látky. Občas i já se schovám do látky, ale jen když je moc zima. Zima, ale né venku, ale uvnitř. Je mi jako kdyby mě znovu zavřeli do té krabice a někam poslali. Bál jsem se, že mě utopí. Že mě nechtějí. Že se mě zbaví a stejně jsem se teď cítíl, možná i hůř. Kňučel jsem a třepal jsem se i když mi zvenku zima nebyla, zima byla vevnitř. Pak mě něčím polili, byla mi ještě větší zima, když jsem věděl, že přijdou. Zima vevnitř se zmírnila. Třepal jsem se, teď už z jiného důvodu. Padnul jsem na čtyři "Grr, vrr, drr." Slyšel jsem své jméno, panička mě volala. Z mého kožichu se dýmylo. Na zádech mi probublávaly hrbolky, mísily se, putovaly, zvětšovaly a zmenšovaly se, až najednou vyskočily dve kuličky z mého kožichu. Přestal jsem se třást a sledoval co se z těch kuliček vyklube. Gremlin 1 Gremlin 2 |
| |||
Hala - ošetřovna Navrhla jsem jim jak mne zabít, ale oni se utápěli v podobných pocitech jako já. Chvíi jsem doufala, že JIgme vytvoří kouzlo, které ukončí mou existenci. Ale místo ohně, mě namočí jakási černá tekutina, která ani nepálí, ani neleptá. Zklamaně vzdychnu a vůbec mi nedochází, že bych měla Gyzma před tou tekutinou chránit. Stejně to nemá smysl, nic co jsem dosud udělala, nikomu nepomohlo. V hale se objeví drak, tak možná ten by mohl můj život ukončit, třeba mě zašlápne, sní, nebo vychrlí oheň. Uslyším píseň, která mi na chvíli zprovozní mozek, rozbrečím se. Takže i když nejsem už netečná, tak stejně nejsem schopná se sebou něco dělat, natož někomu pomoct. Zmého už tak chtrného psychického stavu mě vytrhne další změna, ale tentokrát né psychycká. Jsem u ošetřovny, svázaná. Seth vchází do ordinace a omdlí.Zatajím dech a pozoruji, jestli dýchá, když se mu pravidelně zvedá hrudník, úlevně vydechnu. Z ošteřovny vyběhne Rubus, jen kývnu a očima mu naznačím, ať se podívá na ostatní. Budu v pořádku, ale momentálně po tom psychickém útoku, nemám sil, abych mluvila a něco vysvětlovala. Taky zkontroluji své spolužáky. Erím. Žije a je při vědomí. Trochu se mi uleví. Jigme. Kousnu se do rtu a z očí mi tečou slzy, zavzlykám. Nějaký nový kluk. Gyzmo. Rozhlížím se. Srdce a moje vnímání se zpomalilo. "GYZMO!" vykřiknu zoufale a můj hlas se mi zdá cizí. Celá jako bych byla po prožité zkušenosti jiná. Zaberu, abych ze sebe strhla, to co mě omezuje v pohybu(87%), ani mi nedojde, že se cáry rozpadly. Rychle se zvednu a nahlédnu do haly, kde už není ten drak, ale Gyzmo je sám u urnu. "To né!" Je mi jedno jestli se mi něco stane, rozběhnu se k němu, pokud mě někdo nezastaví. |
| |||
Chodba – učebna polobůh, Ylrys, Alfa, bestie, Rosa, drak Vytřeštěně civím na rozložitý hrudník. Nejsem si zcela jistá, co že se to stalo, ale kdesi hluboko jsem ráda, že jsem se dostala tak blízko polobohu. Stihnu se jen nadechnout, než mne do uší udeří zpěv. Zalapu po dechu, mysl plnou vzteku, který nechápu. „Kiu!“ Procedím skrz zuby, jak pohledem najdu tu bytost, co mne plní záští. „Kisi kiaaniu!“ Zatlačím do hrudníku před sebou (46), štít pulzující energií (35). Nečekám na jeho reakci, vyklouznu pod jeho paží a odskočím na místo, kde jsem naposledy viděla tesák. Neměl by být daleko... Tam, před tou bestií leží! Pevně sevřu tesák, zatímco se mi na těle tvoří nové svaly z čisté zlatavé miu. Na místě starých jizev se tvoří nové rány, jak se magické svaly napojují na šlachy. Teprve teď vypadá mé oblečení, že je ve správné velikosti, naplněné novými svaly a štítem pod nimi. Vše to trvá sotva co mrknutí oka. „Kisi! KISI!“ Vykřiknu jak se vrhnu na tu bytost, vůči které mne zaplavila náhlá zášť. Tesákem útočím na na její zátylek (94 – jestli je už bokem/zády, jinak jdu po očičkách na ruce). Tesák nechám jeho osudu a zakousnu se jí mezi krk a rameno, čelist a celou hlavu obalenou lví mordou (99). Krev mi stéká do očí, ale nechám se vést svým vnitřním zrakem, co vidí jen magii. Místo nehtů mi na prstech vyraší zahnuté drápy, které jí zatnu kdekoliv dokážu a rvu a trhám, jak jen můžu (54). |
doba vygenerování stránky: 1.6237499713898 sekund