| |||
Hala - Ošetřovna Všichni v hale a na ošetřovně Co se to děje? Proběhne mi v hlavě jakmile všichni kolem mne začnou bláznit. Co to je? V podstatě nevím co všechno se děje. V první chvíli začnou všichni z čarodějů bláznit. Poté uslyším divný zpěv a nakonec za náma přijde jiná dívka, která po chvíli taky začne bláznit, ale narozdíl od ostatních se za chvíli probere, ale v tu samou chvíli se do ní pustí to stvoření, které se vynořilo z Jigmeho. ROzhlížím se kolem a jiné řešení než jedno co mne napadá nevidím. Takže cca v celé hale zastavím čas. Začnu s tím, že odtrhnu několik cárů z Erímëova trika. Pár poskládám na takové polštářky a zbytkem mu je přivážu na ránu. Potom najdu Jigmeho náramek a připevním mu ho k ruce. Následně se pokusím dalšíma cárama z trika nějak uvázat Ako, aby se nemohla zabít a nakonec se pokusím tu holku dostat zpod toho tvora. Nakonec je všechny pokud možno dotáhnu ke stěně místnosti u chodby k ošetřovně. Celý se z toho cítím tak vyčerpaný, že musím znovu spustit čas a málem z toho omdlím. Nějakým tempem takovým aby jsem tam byl co nejrychleji, ale zároveň abych cestou neomdlel se došourám k ošetřovně, do které vrazím, a následně vrazím i do ordinace se slovy: "V hale je problém. Všichni se tam zbláznili a chtějí se zabít." Následně jim omdlím před očima. |
| |||
SKRZE CELOU ŠKOLU A VEN Všichni, na než narazím, nejvíce Simeon a Helen Při jejich hovoru maličko znervózním, ale nedávám na sobě zatím nic znát. V hlavě si rychle všechno přehodnocuji. Pokud jsou všichni ve škole tací jako je tento hulvát, možná by bylo lepší vzít rychle nohy na ramena. Nehledě na to, že jsem se tu cítila uvězněná. Pro člověka, poločlověka, bylo lepší, když se ostatním nepletl do cesty a raději byl zalezlý někde v díře. Sice jsem se cítila hrozně, že tu nechám slečnu Buffetovou napospas jejím plakátům, ale... Nešlo zůstat někde, kde bych byla stejná jako všude jinde. ,,Omluvte mě," zamumlám a vyjdu ze společenské místnosti na chodbu. Nechám je jejich hovoru a začnu bloudit školou. Procházím školou tak dlouho, dokud nenajdu balkón, z něhož bych mohla sletět dolů. Bude to rychlejší nežli hledat východ. Když se mi to povede, roztáhnu křídla a sletím dolů na školní pozemky. ,,Tak," řeknu si tiše. ,,Takhle to bude lepší." Souhlasím. Dlouho bych zavřená nevydržela, přikývne Derila a společně vyrazíme pryč od školy. Vše se stalo jen další etapou v mém životě. Nic důležitého... |
| |||
Hala - drak Drakova morda, všichni v hale Jen malátně se dostávám z víru emocí, jak mne pocit bezvýznamnosti a zbytečnosti opouští. Rozjasňuje se mi mysl, i když ticho mne stále souží. Jen jediná myšlenka, první a nejdůležitější důvod mého života, se vynořuje na povrch. „Dolly!“ Vykřiknu, hrdlo stažené děsem o jeho bezpečí. Vrhnu po něm pohled, jak tam sedí schoulený. Musím to zastavit! „Drak! Prvně drak!“ První se vynoří Timen, hlas tichý, bezmocný, přesto prolomí to trýznivé ticho. Téměř bych se zaradovala. „Nenech se zastrašit, nenechám nikoho mu ublížit. Hlavně bojuj, pro jeho bezpečí.“ Urok mluví ztěžka, jako by se brodil řekou medu. „Běž pryč, odlákej ho a!“ Mume se zarazí v půlce věty, jak proti nám vyrazí drak. Nestačím uskočit, sotva na nohách (58). Jen jednou ho vidět smát... Víc nic... Dračí morda se kolem mne sevře a nohy se mi podlomí pod tím nárazem. Přepadnu přes přední zuby, tváří napřed. Ruce vymrštím před sebe, abych ztlumila pád. Taška mne po cestě praští do zátylku a věci se rozsypou po jazyku. Můj deník s nimi. Zoufale po deníku sáhnu, po jediné spojnici s rodinou, než se vrhnu na zuby. Chytnu se prvního z nich s poslední nadějí na záchranu. Jistá mysl Uroka mi dodává odvahu. „ZPÍVEJ!“ Mumesaga vykřikne ve stejné chvíli, co mne to napadne. Vždyť nic jiného pořádně neumím... Z plných plic spustím píseň, co co draka nutí k nehybnosti (29). „Co když zažil to co my?“ Ozve se slaboučký hlásek, poprvé za dlouho ho nechají promluvit. „Klid mu neuškodí...“ Dává to smysl, klid mu rozhodně neuškodí. Změním svou píseň, místo strnulosti vybádám ke klidu a uvolnění, taky otevření mordy. (23). |
| |||
HALA Drak v hale těká pohledem od jednoho k druhému a skoro to vypadá, že něco hledá, když se do něj opře píseň. Vztekle zařve a otočí se ke zpěvačce. Vyrazí prudce k ní, ale ta se mezitím přesune, takže musí udělat kolečko v hale, aby měl hlavu zpět u ní. Prudce vyrazí k zemi s otevřenou tlamou, aby ji ideálně celou spolkl. (69%) |
| |||
Na kraji haly Rosamundelia "Já jsem zařazen do směsi. Měli by být na stejném patře," odpovím na téma společenek. Zavrtím hlavou, jak mi to nejde do hlavy. Něco jako ubližování ostatním jsem nikdy nechápal a chápat nebudu. Chci vykročit za ní, když mne zastaví. Zmateně se na ni podívám. "Ale já můžu pomoci..." namítnu, když mne posílá pryč. "Oni ale nejsou v bezpečí!" namítnu ještě více, ale to už vykročí. Nicméně velmi záhy najednou cítím velmi intenzivně její pocity. Její beznaděj... Sednu si na zem a opřu se zády o zeď. Musím pomoct... Musím něco udělat... Zavřu oči a soustředím se. Tak dlouho... Tak dlouho jsem si nic nepřál. A ona je rodina. S úplným soustředěním začnu stahovat beznaděj a pocity jen na sebe. Nicméně oni nekončí, že by to byl jen rychlý stav. Nekončím tedy, nechávám spojení otevřené a odčerpávám tu negaci z jejího těla. Můj výraz se promění do bezvýrazného nic a schoulím se kolem kolenou s myšlenkami, které neznám a s pocity, které jsem nikdy předtím nezažil. Přestanu se úplně hýbat. Jak ale pocity pomalu přemáhají mne, ji se postupně, krůček po krůčku ulevuje, až ji ta beznaděj zcela opustí. |
doba vygenerování stránky: 1.2669339179993 sekund