| |||
Hala Všichni v hale, co mne vnímají Klid, který mne zaplavil s počátkem písně, se ztratí hned po vkročení do haly. Místo něj přijde beznaděj, jak zklamaný pohled mého muže. Snažím se bránit, ale jsem bez šance. Píseň mi odumírá na rtech, až z ní je jen jekot. Vysoký, táhlý, plný zklamání a bolesti. Chytnu si hlavu do dlaní v marné snaze utišit hlasy, jak se snaží osvobodit, s poslední nadějí, než zavládne ticho. Ticho od mé písně, ticho od hlasů mých společníků, ticho co jsem staletí neslyšela. Děsivé, prázdné ticho. Jsem maličká bezvýznamná figurka, snažící se o záchranu rodu, který téměř vyhynul. Zbytečná touha, zbytečný život, zbytečná já... Nikdy mne nechtěli. Nikdo. Nikdy. Nijak. Vlastní rod mne zavrhl, drahý muž mne zahodil, rodina prodala... Jen mizerná náhrada za sestru, nepodařená hříčka přírody, hračka lesa. Nic víc. Nikdy nic víc... Měla jsem tehdy skutečně zahynout. Nezasloužím si druhý život. Nejsem hodna další šance! Vykročím vpřed, tvář zkřivenou do ošklivého pláče pravé bolesti, nohy z rosolu. Nezbývá nic, jen jít dál a dál, do náruči smrti, přímo pod drakovu hlavu. „Rosamundo.“ Řeknu mezi vzlyky, hlasem, kterému nejde rozumět. „Rosamundo! Tys měla žít. Jen výsměch, výsměch jsem...“ Měli pravdu, jsem k ničemu. Ostuda rodu. Jen slabá náhražka. Nepovedá Rosamunda... Nohy pode mnou povolí, zem se přiblíží, jak se svezu po stěně, dlaně stále přitisknuté k uším. Ticho mne ničí. „Rosamundo! Vem si můj život, žij! ŽIJ!“ Nemá cenu jít dál, snažit se zahynout... |
| |||
Chodba – hala Dolly, Jigme, všichni v hale „Tvé, u své nevím kde je.“ Na tvář se mi dostane trochu zahanbený výraz, „upírská. Ve které jsi vlastně koleji?“ „Chtěli pro tebe to nejlepší,“ usměji se na něj, ale v hlase mi jde cítit jistá hořkost. Moji nechtěli pro mne ani ode mne nic, jen abych jim nahradila svou sestru... „Byla to jiná doba, ženy neměly tolik práv. Už vůbec ne vládu nad vlastním osudem.“ Posmutním, jak se všechny křivdy života zdají ještě moc čerstvé. Hlas mi ztratí radostný nádech a přejde skoro v šepot. „Zvlášť v naší rodině, kde jsem nebyla víc, než náhradou sestry...“ Situace v hale si všimnu až po Dollym, zcela zabraná do vyprávění. Se zatajeným dechem sleduji ten výjev, než ucítím zatahání za rukáv. Jistě, musíme jim pomoct, ale jen já a Urok. „Stůj!“ Zarazím Dollyho než ho vůbec napadne vykročit do haly. „Běž dozadu, najdi si bezpečné místo a zůstaň tam! Najdu si tě, ale hlavně zůstaň v bezpečí!“ Můj hlas přímo křičí naléhavostí. Postavím se i vojskům pekelným, jen když bude v bezpečí. Jekot hlasů a nadšený smích Uroka mi plní mysl. Ure, Mume, drazí, dnes je vaše chvíle. Vyšlu k nim myšlenku, než vrhnu poslední pohled na Dollyho, jestli se drží vzadu. „Pamatujte, nemusíme to porazit, stačí odlákat...“ Řeknu si nahlas, jak klidným krokem vstupuji do haly, tváři upřenou na draka. Na rtech mám píseň, klidnou a vábivou, jako pohlazení matky, které vlévá do žil klid a mír (64). Píseň nijak neusměrňuji, nevybírám komu co způsobí. Bonus hod 39 |
doba vygenerování stránky: 1.5022509098053 sekund