| |||
Chodba před ošetřovnou - Hala Rosa, všichni v hale "A do mé, nebo tvé?" zeptám se, když se tak zamýšlím. "A která je tvá?" dodám, když si uvědomím, že nevím, jestli náhodou nepatří do stejné koleje jako já. Tak jako tak vykročím směrem ke schodům do patra. "Rodiče si to taky mysleli, když mi ho dávali, ale nikdy jsem to pořádně nepochopil," pokrčím lehce rameny. Přemýšlím nad jejími slovy, ale prostě netuším, co tím myslela, takže to zatím nechávám být, můžu se zeptat až pak. Lehce nakrčím čelo. "Nemůžou přece někoho nutit udělat co nechce..." Zarazím se v půli kroku, když dorazíme na kraj haly. Ozve se rána, takže sebou trochu trhnu. Většina tvorů na zemi. Ozve se výkřik a pak z jednoho vyrazí obří drak. Klesne mi trochu brada a pár sekund na to jen zírám, než zatahám Rosu na rukáv. "Musíme jim pomoci!" zvolám naléhavě. |
| |||
Hala slečna Marwolaeth, pan Astaellae, Seth a poté VŠICHNI V PŘÍZEMÍ "No tak to díky. To vůbec neznělo špatně. "Ztvrdnout"," ohradím se na slova Setha. "Pravda, nemá smysl hasit něco, co nepálí," kývnu na slova Akashky. Úsměv a energie z konverzace ze mne však mizí s každou sekundou toho, co mým tělem prostupuje ten zvláštní pocit. Ten pocit... Tamika je nyní naše hrdinka. Nositelka je chráněná a činí se. A kde jsem já... Co jsem já... Tohle není ani má pravá podoba. Strhnu ze sebe náramek a zahodím ho, až zacinká o kameny. Mé tělo okamžitě nabere svou démonickou podobu. Klesnu na kolena, až kožené kalhoty od brnění zaskřípají a plášť za mnou zavlaje. Opřu se dlaněmi o zem a ani si nevšimnu, že vedle mne klesla k zemi i Akashka. Můj život nemá význam. Je jen dílem náhody, že jsem nezemřel tam na tom bitevním poli. Musel zasáhnout otec, abych tady vůbec byl a já jsem jen k ničemu a ničemu... Takhle jsem naprosté zklamání celého našeho rodu... Nejsem hoden rodu a... Překlopím se zpět na kolena a zakloním rohatou hlavu, takže hledím kamsi do stropu. "Watashi o tsureteitte, Renjāz! Watashi wa akiramemasu. Watashi wa jūbun ni tsuyoku arimasen yo," začnu šeptat a dlaně mám složené volně v klínu. V ten moment začne mé brnění bublat, zářit a pálit. Halou se roznese můj bolestný výkřik, ale nejednám abych bolest zastavil. Hrudní část se rozrazí směrem zevnitř ven, takže se mé uvolněné ruce vymrští do stran. Z kůže mi začne tryskat černý inkoust. Neuvěřitelné množství inkoustu, který zcela dozajista namočí jak Akashku tak Gyzma. Nakonec pod černou hmotou zcela zmizím. V jednom mohutném zavíření se inkoust zvedne z mého těla a to již na sobě nemá brnění. Jen v tmavé haleně a tenkých podkladových kalhotách se zřítím k zemi. Pokud by někdo hledal pulz, hledal by marně. Nad mým bezvládným tělem se zformuje obří čínský drak, který téměř zabírá celou halu. Přízemím (mimo chráněné ošetřovny) zaduní jeho vzteklé zavrčení. |
| |||
Hala Akashka, Jigme, Seth Hledím na Jigmeho a uvažuji, jakého státu že to má být ten jazyk. Když zmíní bitvu, uložím tu poznámku do paměti k jeho osobě. Když položí otázku na naše nové přátele z budoucnosti, podívám se na ně, abych viděl jejich reakce. Však další slova od Setha se ztratí v šumu mé vlastní hlavy. Má bledá pleť ještě o několik odstínů zesiná. Ať se budu snažit, jak se budu snažit, nikdy mne Generál nepřijme mezi pořádné vojáky. Moje snaha spíše ublíží celému našemu království, pokud se o tom někdo dozví. Kdo by chtěl ale sledovat můj bezvýznamný krátký život. Nic jsem nedokázal a se svými proporcemi ani nikdy nedokážu... Ztěžka se opřu o urnu přede mnou a po chvíli do ni křísnu hlavou, až se mi z čela roztančí několik potůčků mé světlounké krve. Potom mne ale opustí i ten zbytek bojovnosti a ruce se mi podlomí. Svezu se podél hrany urny k zemi a zůstanu sedět se svěšenou hlavou, takže mi krev volně odkapává na světlou halenu. Nevnímám snahy Akashky o to, aby její trápení někdo ukončil. Kdo by si zasloužil takovou pozornost... Vždyť existence je bezvýznamná. S tím zavřu oči a jen čekám... Ani nevím na co. |
| |||
Hala u urny Jigme, Seth, Erím "Taky mě napadlo nějakou kouzlo, které by nám zablokovalo paměť, připadá mi to jako nejjednodušší řešení. A že by si nás nechali na škole nebo nás nevrátili do naší doby, myslím, že i tím by mohli narušit rovnováhu času, ale nejsem na to expert, takže se nechám asi překvapit." Jestli tedy zdejší výuku a střety s jinými studenty přežijeme, že. Ale věřím, že už to bude jen lepší a lepší. Přimhouřím oči a můj typický úsměv a sluníčkářská aura se vytratí. Celá jsem najednou taková schlíplá a bez nálady. Jako by ze mě během pár vteřin vyprchala veškerá radost. Svěsím ramena i křídla, sklopím hlavu k zemi. Nemá to smysl, nic nemá smysl, nikdo nemá smysl. Proč jsem tady? Je to zbytečné. Já jsem zbytečná. Nedokázala jsem zachránit Danteho, přišel kvůli mě. To já můžu za jeho smrt. Kdybych se nenarodila, uměl by ovládat celou magii rodu, měl by všechnu moc, dokázal by se bránit. Nepřišel by sem, byl by živý. Neměla jsem se narodit, neměla jsem sem chodit, měla jsem už dávno ukončit svou nicotnou existenci na téhle škole na tomhle světě. Nejsem ani dost dobrá pro upíra, má krev je nečistá, já jsem nečistá. Dax dobře udělal, kdyby zůstal, určitě bych ho zabila nějak, zničila bych ho, tak jak ničím všechno a všechny kolem sebe. Je jedno jak moc se snažím, nikdy to nebude dost, abych odčinila svoje chyby, naopak čím samotná moje existence je chybná. Beze mě bude svět bezpečnější, lepší, krásnější. Podlomí se mi kolena pod tíhou těch myšlenek, nesnažím se zbrzdit svůj pad, prostě dopadnu na tvrdou kamenou zem, ucítím bodavou bolest na levém koleni, jak dopadnu na hrubou hranu neopracovnahé kamene a pak vlhkost, která se kolem něj šíří, je mi to jedno. Třeba bych, takhle mohla zůstat a vykrvácet. Ne, je to příliš malá rána. Ale oni, oni by mohli. Oni musí. Zachrání tím svět, udělají z něj lepší místo. "Zabíjte mě! Prosím. "Otočím své oči dychtivě k mužům, kteří kolem mě stojí. "Prosím, prosím. Jigme! Ty, ty si říkal, že se potřebuješ vrátit do bitvy, bude to pro tebe hračka, nějaké jednoduché kouzlo? Zmuchlám lem šatů ve své ruce. "Oheň, ty šaty jsou z dobré látky, budou pěkně hořet." Nebo ty, uškrtit těmi sluchátky?" Shrnu si vlasy, tak aby mohl lépe šňůru ze sluchátek obtočit kolem mého hebkého krčku. "Nebo ty nemáš nějaký nůž?" Ještě s větší dychtivostí mu nabídnu své žíly k podřezání, odhrnu si rukávy, aby to měl snažší. "Radši všichni. Trojí smrt, by mohla být jistota." Kývu hlavou jako jedna z těch kývacích panenek, které si dávají řidiči náklaďáku na palubní desku. Připravená zemřít, protože jedině tak je to správné. Gyzmo se vedle mě krčí a vypadá obdobně zničeně jako já. |
doba vygenerování stránky: 1.4749100208282 sekund