| |||
Chodba před ošetrovnou – společenka směs Dolly „Společenky? To bude ani nejlepší,“ přikývnu, „budeš ale muset vést, znám tady jediné místo.“ Kývnu k dveřím od ošetřovny a vykročím, kam mne povede. „Dolly?“ Uchectnu se a přejedu ho pohledem, „sedí k tobě dobře.“ „Je to dlouhá historie, jak přesně se to stalo doteď netuším, ale byl mi darován druhý život. Má spoustu výhod, jednou z nich je, že jsem mohla sledovat, jak se daří mému rodu. Byl to velký rod, pár generací zpátky, ale teď jsme zbyli jen my dva.“ Mluvím pomalu a tišším hlasem, jak nechci aby mé slova slyšel každý, kdo projde chodbou. „Mlč slečinko! Nemáš právo to komukoliv říkat!“ Vzpouzel se hlas již při letmé myšlence na život za života. Asi by chtěl být zase jediný, co mi do všeho kecá. „Vše to začalo na jaře roku 1325, bylo mi tehdy čtrnáct a otec za mnou přišel, že se budu vdávat. Nechtěla jsem, samozřejmě, ale musela. Do léta jsme byli svoji a musím říct, nebylo to šťastné manželství. Nikdy jsme se nenaučili se alespoň snášet. Já pro něj byla děcko, on, ať mu je zem těžká, byl ten nejděsivější muž, kterého jsem kdy potkala.“ |
doba vygenerování stránky: 1.1520049571991 sekund