| |||
Před školou Aine Podivná postava zahalená plameny skutečně nemá nejmenší šanci se bránit. Ani se o to nijak nesnaží. Sevřená v nemilosrdném stisku se ocitne až samotné brány když se krystal držící její existenci pohromadě změní v hromádku prachu. Možná jsem si s ní mohla přece jen trochu pohrát. Potom ale, z toho by nic nebylo kdyby netrpěla. Mě se tahle bytost nezdála jako něco co by dokázalo vnímat vlastní utrpení. Přece jen z toho nic takového cítit nebylo. Ale nakonec jsem se nemýlila v tom že krystal v hrudi byl to hlavní. A to mi potvrdí i následné uvolnění množství energie v podobě tlakové vlny. Nestačí na to aby třeba jen hnula mnou nebo mým štítem. Jen se po něm neškodně sveze. Já i andělka tak zůstaneme zcela bez úhony… v jejím případě tedy bez další úhony (67%). Ta je na tom ještě hůř než se na první pohledem zdálo. Šlahouny se na na ní pořádně vyřádili. I když na nich se to podepsalo také, krev a oheň udělali své, přece to nestačilo. Nebo možná stačilo? Přece se vrátili zpátky do země. Lépe si dívku prohlédnu, poněkud zamyšleným pohledem. Nejspíš by měla na ošetřovnu. Ale upřímně? Vůbec se mi tam nechce. Nemám náladu se tam s kýmkoliv bavit, natož pak vidět. A možná. Možná bych jí dokázala pomoc a sama ji vyléčit. To rozhodně není něco co bych udělala jen tak pro někoho a ne každému by to tak úplně pomohlo. Právě Sukui které bych pomohla ze všech nejraději bych tím jen ublížila. Třeba jako tehdy když byla zraněná pod sutí. Přistoupím ještě o krůček blíž. "Snaž se moc necukat…jinak si to uděláš horší" varuji andělku s drobným úsměvem. Já si ale přece užiju každý okamžik posledního utrpení. Ostrým drápem si při těch slovech s lehkostí rozříznu dlaně. Krev se na nich zformuje do runám podobného znaku. Malý trik který jsem se naučila. Regenerací mizí moje rány téměř okamžitě, proto musím tenhle proces ještě opakovat, dál však už jen telekinezí. Sehnu se za dívkou, bez řečí strčím ruce do plamenů a přiložím dlaně na poraněné křídlo. Je jasně vidět kde je ohnuté do nepřirozeného úhlu, najít však přesné místo zlomené kosti už tak snadné není. To už mi chvíli zabere (50%). Naneštěstí pro ni to zároveň znamená bolestivé narovnání co je jak být nemá. Přestože je dívka očividně imunní vůči plamenům i žáru, ucítí nepříjemné pálení s zvláště v místech kde je zraněná. Nová bolest se však mění v pocit potěšení jak se rány začínají rychle hojit. Všude kde se krev protékající z run dotkne jejího těla. Ještě to o něco uspíším a jemně přiložím ruce přes potrhané oblečení na holou kůži. Mnoho z něj nezbývá tak to není zase taková překážka. Netrvá dlouho než po zraněních není ani památky, snad jen zničené oblečení a také fakt že je celá zakrvácená. Olíznu si prsty jako by její horká krev byla sladká šťáva. Potěšené mlasknu. Teď chutná ještě lépe než předtím. A příjemně hřejivá. Tady na škole je mnohem víc zdrojů tepla než jsem před svým příchodem mohla doufat. Obešla bych se bez nich, to sice ano, ale jsou příjemným doplňkem. |
| |||
Ošetřovna - Dívčí kolej, pokoj č.10 všichni na ošetřovně a cestou Kopýtka přestanou bolet a s nahnutou hlavou jen tiše sleduji pohledem dívku přede mnou. Poté začnou mizet liány, až se ocitnu zpět na podlaze. S tím, jak se kolem protahují, se mi vyčistí hlava. Hmm. Jeden by řekl, že na základě všech těch vlivů něco bude. A ono zase nic. Ohlédnu se po léčiteli, který vypadá v pořádku, i když dost vyčerpaně. Neumím uskladněnou energii předávat někomu jinému a zabírám tady poměrně dost místa. Než však stačím promluvit, ozve se křik chlapce ode dveří. Teď, když je tu zraněný, je mi naprosto jasné, že budu jen zbytečně zabírat prostor. Vytáhnu se tedy na kopyta a uvolním jim cestu. Poté využiji prostoru za nimi a protáhnu se na chodbu. Pomalu si to mířím do haly, zatímco uvažuji, co budu dělat. No minimálně bych ze sebe mohla stáhnout ten kousek látky. A střelba mne vždy uklidnila, tak bych mohla vzít ven terč. S těmito myšlenkami zamířím na koleje. Mám dost času, takže si mohu dát práci, abych si nevyvrkla kopyto na schodech. Jestli mne nikdo cestou nezastaví, dojdu až na pokoj, kde ze sebe stáhnu kousek oblečení a vejdu do koupelny. |
| |||
Před ošetřovnou - Ošetřovna Butler, všichni v chodbě a na ošetřovně Odpoví mi a já se zamyslím. Tohle je magie přírody. Nemám tuto, magii jen zemní... Jak tam stojím a rychle přemýšlím, co mohu udělat, cítím vibrace. To to ještě pokračuje? Stojím na místě a koukám, co se bude dít. Ta veliká liana se najednou stáhne do ošetřovny a uvolní vlka. Po zemi se roznese krev a cítím, jak mě lehce odstrčil, jak padl na jedno koleno. Skloním se k němu. “Pojďte, ošetřovna je hned vedle, tam Vás vyléčí!” Opatrně, abych se nedotkl krve, mu pomohu vstát a vejít do ošetřovny. V ošetřovně to vypadá jak po boji. “Potřebuji léčitele! Mám tu vážně zraněného!” |
| |||
Chodba 1.patro Lyla, všichni v chodbě Jdu za ní po schodech dolů, kde potkáme oba chlapce. Lehce se mi uleví, když vidím, že jsou v pořádku. Pokračujeme dál chodbou k medúze, která sedí na zemi. Lyla jí položí otázku a já se rozhlížím kolem. Když nám řekne, v čem je problém, trochu víc se začnu rozhlížet, aby nějaká liána nezaútočila na nás. “Do háje a já mám luk v pokoji!” pronesu nahlas. Jak jí mám chránit, když nemám luk? Snad se nic nestane. Dál v chodbě si všimnu kluka, co bojuje s liánou, která ho drží. Po chvilce jsou cítit vibrace a vidím, jak se liány stahují pryč. Z toho kluka vytryskne tekuté zlato, podívám se na Lylu. “Tam dál v chodbě je vážně zraněný student! Honem, pojďme mu pomoci.” Jestli se Lyla vydá do chodby za zraněným studentem, jdu s ní. |
doba vygenerování stránky: 1.6934399604797 sekund