| |||
Chodba před ošetřovnou Rosa Muž před námi se jí jen dotkne a proběhne kolem jako vlk. Překvapeně se za ním podívám. Tázavě se na ni podívám, když opět začne větu, jako kdyby před tím ani nemluvila celou dobu absolutně z cesty. Rozzářím se, když její věta dává smysl. "Jsou nahoře společenky, tady asi nejspíše jídelna... Jídlo tam ale bude zase až při obědě. Měl by tam být ale čaj a tak," usměji se na ni. "To je v pořádku, stejně jsme již skončili," pokývnu hlavou. "Říkají mi Dolly," odpovím ji na představení. Vyvalím na ni oči. "Vážně?" zmateně se zarazím, "jak je to možné?" ani snítko pochybnosti v mém hlase, jen udivení. |
| |||
Chodba přízemí – jídelna nebo kde Dolly povede Dolly, reakce na Alfu a Oranila Neodporuje, ani v nejmenším. Trochu mne to potěší, musím se přiznat. Přesto mi trne krev v žilách, jak snadno se nechá odvést, snad ho ani nenapadlo, že bych mu mohla ublížit. Dívka, do které jsem ve spěchu vrazila, me ujistí o bezpečí a hned za to přidá varování. „Ví o čem mluví!“ Prodere se ze změti hlasů jeden z těch milejších. Opravdu se mu dívka zalíbila. Věnuji jí ještě jeden pohled, jen pro Timena. Muž z ošetřovny, zdravotník snad, nám moc pozornosti nevěnuje, jak se dívá kudy jsme přišli. Jen se mne dotkne a ucítím jeho přítomnost v mysli. Dělá skoro to samé, co dívka předtím, ovšem jen lehce a rychle. Tentokrát mne to tolik nepřekvapí, jen zatnu svaly a nechám Uroka řádit samotného. Jen koutkem oka zahlédnu přeměnu a vlka. „Nebezpečí, všude tu je nebezpečí! Uteč!“ „Víš...“ Zadrhnu se na prvním slově, překvapená, že to je co jsem chtěla říct. „Víš, kde si tady můžeme sedout? Něco sníst nejlépe? Musím ti toho tolik říct...“ S omluvným úsměvem pustím chlapcovu ruku, když si konečně připadám sama sebou. „Jen se neraduj, slečinko. Tohle dlouho nevydrží.“ Bylo mi to jasné, nikdy jsem se nevrátila do normálu tak rychle... „Omlouvám se, že jsem tam tak vtrhla, měla jsem jen strach o tvé bezpečí. Jsem Rosamundelia, stačí ale Rosa.“ Usměji se na něj, když vyrazíme. „Jsem tvůj předek, přes mnoho generací. Ti dva lidé byli tví rodiče.“ |
| |||
Ordinace-sklepení,RM5 Ten zelený mužík mi poblahopřeje že jsem zdravá ovšem prohlídka zřejmě ještě nekončí protože se k tomu musí vyjádřit ještě ta druhá profesorka. A když mně potom i ta druhá profesorka propustí tak přikývnu,vstanu a rozloučím se. "Ne já nic říct nechci,takže nashle."vstanu, vykouknu ven a přemýšlím jestli se nemám přeměnit zpátky. Potom se rozhodnu že to může zatím počkat, vznesu se do vzduchu a rozletím se k nástěnce. Je to příjemný bez toho namáhavého pocitu který v lidské podobě cítím, ale dnes jsem měla jen hodinu lektvarů a ta byla kvůli prohlídce zrušena. Když přemýšlím co s volným časem napadne mně podívat se do sklepení do jedné z relaxačních místností. Opět se vznesu a doletím do slepení kde míjím různé dveře než se rozhodnu které otevřu (RM5). Do těch potom vstoupím a rozhlédnu se jak to zde vypadá a kdo tu vlastně je. |
| |||
Pokoj směs chlapci II - Společenka směs Yqi, Lilith + všichni cestou Chvilku tam jen sedím a všechno si rovnám v hlavě... Nějak se mi to nedaří. Ale vzhledem k tomu že tady už jsem hotový tak bych se asi měl, vrátit, nedá se říct že bych byl přímo očekáván, ale když spíše nemám moc kam jinam jít, zatím... Tak jako tak, tu koupelnu jim musím pochválit, celkově celý tenhle pokoj je fajn. Znovu se vydám dolů do společenské místnosti mé nové koleje, tentokrát už však nevěnuji budově samotné přílišnou pozornost, během dneška bych si to to tu měl projít celé, později to určitě udělám. Tesně předtím než vstoupím do místnosti si vzpomenu na ty terče, bez brnění bych dostat zásah nechtěl, proto tentokrát vstoupím opatrně a znovu ty dvě pozdravím, ale jedenomu malému cuknutí při pocítění teplé aury Lilith se neubráním... |
doba vygenerování stránky: 1.6987688541412 sekund