| |||
Hala u urny slečna Ary, slečna Marwolaeth, elf, Seth "To byl účel," usměji se na Ary. To její nadšení je nakažlivé. "Inu nějaké konkrétní plány nemám. Možná zapracovat na domácích úkolech." Víla navrhuje odpočinkové místnosti a na nikoho nečeká, rovnou odletí. "Jistě," zareaguji když mne osloví Seth a dám mu list ze svého zápisníku, aby mohl odhlasovat. Je hrubý a má jinou barvu, než papír jeho doby. O psací potřebu ho vybaví Akashka, které věnuji děkovný úsměv. |
| |||
A - Hala Seth, Jigme, Akashka a potvůrka, Aryania Nakonec se přes všechen zmatek vydáme do haly. Ale nedojdeme všichni. A Jigme vysloví svou nelibost. Pokrčím rameny a vhodím do urny svůj hlas. "To je pravda. Vypadá to, že nakonec v naší koleji splníme minimum odhlasovaných pro zástupce," odtuším, když nás přejedu pohledem. "Upřímně řečeno netuším," odpovím na slova víly ohledně dalšího programu. Poté vysloví cosi o relaxačních místnostech a odletí. Povytáhnu obočí. Pravda je, že bych mohl jít meditovat. Knihovna mne zatím příliš neláká, i když časem to bude jistě zajímavé. Pohledem sjedu k nějakému rozruchu u schodů a v chodbě od ošetřovny. |
| |||
303 - chodba přízemí Oranil, Rosa Čím zoufaleji se tváří, tím více se snažím přijít na to, co se mi vlastně snaží říct. Chytne mne za zápěstí a kamsi mne vede. Nechám se, protože netuším co se děje a co já vím, třeba potřebuje pomoci. Vždy, když se ohlédne, hodím po ní tázavý pohled. Projdeme kolem nějaké ženy kolem které je opravdu až moc velké horko. Zastaví před profesorem. Spustí opět něco, co nepobírám a tázavě se podívám na muže, zda on tomu rozumí. |
| |||
303 – hala – chodba před ošetřovnou Dolly, Oranil, Alfa a kdokoliv koho potkáme Přikývnu, ano to bylo blízko. Ale všechny mé další snahy se míjí účinkem. S větším a větším zoufalstvím zavrtím hlavou. Nechápe nic. „Slabá. Hloupá. Neschopná jsi, slečinko!“ Sevřu čelisti a posbírám uhly s deníkem. Podívám se na chlapce s tím nejklidnějším výrazem, kterého jsem schopna. Nelekni se... Chytnu ho za zápěstí a vykročím ke dveřím, jedinou nadějí mi je, že je stejně zvědavý, jako býval Tahrian. Netáhnu ho násilím, ale můj stisk je pevný, přesto něžný. Co chvíli se ohlížím, jestli mu to není moc nepříjemné. Bez většího váhání ho vedu stejnou cestou, jakou jsem přišla. Snad se moc soustředím na něj, že drcnu do nějaké dívky. „Postřeh ho moje červ.“ Tváře, stejně jako tělo, mi polije horkost. „Nebezpečí. Uteč. Uteč!“ Ustoupím a chlapce stáhnu za sebe, aby se musela nejdřív vypořádat se mnou než se vrhne na něj. Po té dračí dívce nechci nechat nic náhodě. Obejdu ji, s očima přilepenými na ní, než se otočím a rychlejším krokem vyrazím k ošetřovně. Usmála se na nás štěstěna. Samou radostí se málem rozběhnu a hlasy naprosto ignoruji. Zastavím se až před vysokým mužem z ošetřovny. „My zlýho prosit, litovat.“ Pokusím se znova promluvit, ale jediným výsledkem je ječivý smích hlasů. Chytnu tedy muže za rukám s veškerým zoufalstvím ve tváři. Pomoc! Zapisník vytáhnu až si jsem skutečně jistá, že mám jeho pozornost. Ukážu mu stránku posetou krátkými zápisky s patnáct let starými daty, sem tam kresby tváří. Ukážu na dvě z nich, Tahriana se ženou, a pak na chlace za sebou. Dítě. Jediná myšlenka, na kterou se soustředím. |
doba vygenerování stránky: 1.5397171974182 sekund