| |||
Pokoj čarodějky II – schody v přístavbě – učebna ?? Rozhlédnu se po pokoji, tři stoly, židle, všechno. Už dlouho jsem s nikým nesdílela jeskyni... Zamyšleně vejdu a kouknu na postele. Jedna je očividně zabraná, druhá nějak divná. Přejdu k ní a pokusím se na ni sednout, jen abych spadla na zem. Co je tohle za kimiu? Svraštím obočí a pokusím se zachovat si zbytek důstojnosti, jak se skrz postel škrábu na nohy. Takže ta u dveří, skvělé... Hodím si na postel desky a vytáhnu z nich kousek čistého papíru, na který naškrábu jméno, jen co na jednom ze stolů najdu něco na psaní. Lístek si naprosto přirozeně zastrčím za živůtek a vyjdu z pokoje. „Jestli si to dobře pamatuji, tak ta, ehm, urna je dole...“ Mumlám si, jak se opatrně sunu zpátky, jen u schodů se zarazím. „Dostanu se i tudy?“ Bližším schodištěm sejdu do přízemí a vydám se směrem hala, naštěstí jsem zvyklá se pohybovat v podzemí, takže si jsem směrem jistá. Až v chodbě, jen dvoje dveře od haly si všimnu postav kolem ní. Zarazím se, přece tam nemůžu hodit lísteček, když tam někdo je, ještě by uviděli to jméno. S nevinným výrazem, téměř jako bych to celou dobu zamýšlela, otevřu dveře po levici a nakouknu dovnitř. Vysoký klenutý strop mi připomene síně domova, ale ty byly mnohem větší. Taky už na ně samotná klenba nestačila a musely se podpírat pomocí nemiu. Pomalu je zavřu a vyrazím chodbou vpravo. První dveře jsou zase jenom obyčejná učebna, takže se vydám k dalším dveřím. Vždyť to tu je magická škola! Posílají lidi skrze zdi, tak by mohli mít i zajímavější místnosti... Třetí učebna mne donutí té myšlenky litovat. V prvním okamžiku jen koukám na kaluž krve a prapodivnou hromádku chlupů, než mi na druhý pohled dojde, že to je nějaká bytost. Bytost s dírou v hrudníku. Nad ní se pohybuje jakási bestie, okamžitě sevřu prsty kolem jílce tesáku. Chvíli tu bestii pozoruji, jestli zaútočí, pokud ne, sehnu se k hromádce chlupů a snažím se zjistit, jestli ještě žije. |
| |||
Chodba v 3. patře - střecha školy nikdo konkrétní Opřený o zeď nahlížím do místnosti s potměšilým úsměvem na tváři. Taková komedie. Skutečně se pokusila vyhodit profesorku? Nicméně zanedlouho profesorka opustí místnost a ona začne máchat rukama. Mohl bych jim tlumočit, ale proč bych to dělal. Ztratil jsem o ně zájem a odlepil se od zdi. Podíval se do chodby táhnoucí se kamsi pryč. Tohle by měl být okraj budovy, tak mne zajímá kam to vede. Vyrazím chodbou a ocitnu se ve stájích. Hmm. Vyjdu ven a proměním se. Alespoň dotáhnu toho šlofíka, když už tu není co dělat. S tím vyletím na střechu hlavní budovy, kde se stočím a rozehřeju šupiny tak, aby na mne nepršelo. |
| |||
Splečenská místnost upíři - Hala Marcosova vnitřní reakce na nadšení Diagh mi nemohla uniknout. Je jedno jak se někdo tváří navenek, to co má uvnitř prostě ani neskryje ani nezmění. Na mojí žádost přidal ještě popis cesty ke kabinetu kolejního vedoucí i s dalšími možnostmi kde by asi mohl být. Někde kolem tělocvičen, ty jsou v přízemí. "Díky...zatím se mějte" rozloučila jsem se a poměrmě se spěchem odešla ze společenky do haly. Jakmile jsem sešla do haly a ucítila jeho přítomnost zarazila jsem se jako přimražená. Neslyšela jsem sice jeho myšlenky, jeho přítomnost mi ale nebyla nepříjemná. Právě naopak...jako kdyby byl u mě. "Kdo jste?!" poslala jsem mu opravdu naléhavou myšlenku, která by se na moje poměry dala nazvat až panikařením. Chtěla jsem vědět kdo to je...a proč je mi jeho mysl tak blízká. Na žízeň jsem v tu chvíli úplně zapomněla, stejně jako na ty dvě energie stojící v hale. |
doba vygenerování stránky: 1.5193560123444 sekund