| |||
Učebna A a cesta pryč Jakmile se mi dostane hodnocení lektvaru, téměř nadskočím radostí. Většinu bylin jsem viděla sotva párkrát v životě a přesto jsem dokázala uvařit obstojný lektvar. Jsem třída! Dívka vedle mě to štěstí nemá a po vylití už nepokračuje. Příště by asi měla dávat o něco větší pozor. Projev dvou kolegů z koleje vyslechnu pečlivě až do konce. I slova profesora který souhlasí s volbou dívky. Pak tedy asi není co řešit, napadne mě jediný závěr. Ovšem vzhledem k tomu, jak jsem zde dlouho se nechci rozhodovat takhle rychle. Zbývá nám přeci ještě spousta času, ne? Třeba mě přesvědčí někdo jiný. Možná bych se mohla zeptat na názor té zdejší dušice. Jistě o všech něco ví. Přemýšlím nad tím, až mě nakonec pohled sjede na mé ruce. Jsou hmotné. Kdysi jsem to dokázala sama, tak proč to teď nešlo? Zamyslím se pokusím je zase vrátit do původní duší podoby. Nic. (25) Hmm... Pro odchod z místnosti tak využívám dveře jako všichni ostatní. Všimnu si, jak se vytratí potetovaná dívka a napadne mě, že bych také mohla zmizet. Když už nemohu stropem, tak jinými dveřmi. Cestou ke schodům jdeme už jen kolem jedněch. Držím se vzadu a pak šup. Jsem pryč. (RM V) |
| |||
Učebna A čas minulý Můj problém s lektvarem se vyřeší rychleji, než dokáži vůbec vymyslet, že bych měla řešit své nohy svou schopností. Profesor se z ničeho nic objevuje vedle mě a lektvar zůstává jen kolem nás, odkud navíc velmi rychle mizí. Nestát se tohle všechno v učebně před tolika spolužáky, asi bych si profesorovu blízkou přítomnost víc užívala. Plná učebna už je ale i na mě příliš. „Děkuji,“ špitnu, když mě postaví na zem a já pohledem zjišťuji, že z mého pokusu nezbyla ani loužička. Teď buď dostanu poznámku, úkol a nebo se o tom bude mluvit až do konce roku, pomyslím si a trochu zklamaně dojdu na své místo, kde si sednu a čekám až dovaří všichni ostatní. Učebna A čas téměř minulý Hodnocení lektvarů se mě z jistých důvodů netýká a tak se ani neobtěžuji nějak reagovat. O to víc sleduji výstup dvou spolužáků, jenž nás přemlouvají k hlasování. Největším překvapením je, že klučina nás nepřesvědčuje pro sebe, ale pro dívku s tvorečkem. V tu ránu se ve mě usadí nápad dát hlas právě jemu. Jenže... Co když to pak vyhraje někdo jiný? Sklepení – RM IV čas současný Celé přesvědčování je zakončeno dost pochybnou větou o tom, že bychom měli jít hlasovat společně. Společně se dá dělat plno věcí, ale většinou není zrovna dobrý nápad ostatním říkat pojďme to dělat společně. Tedy alespoň já nemám ráda, když mě někdo říká, co mám dělat. Podívám se po Sharice. Jenže... Ta už tu není. O nějakou chvilku později do učebny vtrhne nějaká dívka a zamíří rovnou za Tortunem. Místo toho, abych se s davem vydala nahoru, snažím se vytratit ještě ve sklepení. Dojde to tak daleko, že raději než jít s davem, zatáhnu za nejbližší dveře. (RM4) Načež zmizím uvnitř. |
doba vygenerování stránky: 1.4825041294098 sekund