| |||
Chodba před ošetřovnou - cesta k učebně A Všichni po chodbách a v hale, okrajově Raxan a Rosamundelia, pak všichni v učebně A, ale hlavně Tortun Vyloupnu se trochu pomuchlaná na chodbě. Hned vedle mě jsou dveře označující nápis - Dívky Směs. Co si mám pod tím názvem představit, to těžko říct. Možná nějaká jídelní směs z dívek? Mé smysly mě brzy upozornily, že na chodbě nejsem sama. Napnou se mi všechny svaly v těle, už tak úzké zorničky v očích se ještě víc zúží a fialově to kolem mě zajiskří. Naproti mně, přede dveřma ošetřovny, stál tvor s dobře známým pachem. Pohrdavě si odfrknu a vytvaruji na popelavé tváři nepřátelský úšklebek. Tak dlouho se mi dařilo jemu podobným vyhýbat a teď tu jeden stojí. A blíž než by mi bylo po chuti. Nijak se k drakovi nepřibližuju. Nemluvím na něho. Zůstávám dál na svém místě a jen ho ostražitě pozoruju. Nicméně všechny jeho dračí smysly mu jasně říkají, že se mi jeho přítomnost nezamlouvá. Naneštěstí (nebo naštěstí?) se objeví dívka a ptá se na cestu. Skoro to vypadá, že ji odpovím, když se náhle celá zarazím a zůstanu zcela nehybně stát. Zaujalo mě totiž něco úplně jiného. Zorničky, které se před chvíli zúžily do čárek se nyní zase vzrušeně rozšířily. Téměř ani nemrkám. Ta energie. Te pulsující životní síla. Znám ji. Já ji znám. Pokud se mi to jen nezdá, pak to znamená, že tu je někde - TORTUN! A v ten moment přestanu téměř vnímat své okolí a zcela zapomenu, že na mě někdo mluvil. Jediné, co mě teď plně zajímá je Jeho všudypřítomná energie. Je tady! Jakékoliv soustředění nebo známky sebeovládání jsou pryč. Pryč spolu s mou lidskou podobou. Nedokázala jsem na sobě už udržet ani iluzi humanoida. Ne. Musím ho vidět. A to hned. V celé své dvacetimetrové podobě se v chodbě otočím a bezhlavě vystřelím po stopách energie. Zem i zdi se pod těžkým tělem otřásají a dlouhý ocas se jako had vine po podlaze. Kdo před ním neuskočí - toho smete s sebou. Pokud ten človíček nestačil ocas přeskočit jako švihadlo nebo se mu jakkoliv uhnout - ostny na jeho konci se zaháknou Ros za tašku na zádech a vláčí ji s sebou. (46% nebo 43%?:D) Ani to nezaregistruji. Prostě se řítím vpřed. Chodby se víceméně mé velikosti přizpůsobují, nicméně z užších chodeb lze zaslechnout skřípání šupin, jak se otírají o zdi školy a snaží se procpat dál. Prostřelím halou jako smyslů zbavená. Tvoreček případně vlaje za mnou. Přítomnost ostatních bytostí v hale mi je v tu chvíli úplně ukradená. Nevím kde jsem. Nevím kam jdu. Vím jen, že energie je s mými kroky čím dál tím silnější. Produním schodištěm až do sklepení, kde Jeho energie tluče jako zvon. Je stále trochu rozházená a nevyrovnaná, ale je tady! Dlouhý ocas se mezitím ještě pomalu sune po zbylých schodech dolů, zatímco já už pomaleji kráčím k učebně A. Človíčka, pokud byl pořád za něj zaháknutý vyklepu až na schodech. To místo bylo jeho energií přímo prosycené. S široce roztaženým chřípím a fialovým jiskřením se zastavím za dveřmi a zafuním. Tvorové uvnitř jistě zaregistrovali, že před učebnou stojí něco obrovského. Již v lidské podobě prudce rozrazím dveře. Konečně Ho uvidím. Ignoruji všechny ostatní bytosti v místnosti. Všechny smysly, všechna má pozornost je upřena na Něj. |
| |||
Hala Ylrys "Hmm to bude tím, že mne negativní pocity stvořily... Nebo alespoň to si myslím já," zasměji se a trochu se natáhnu na špičkách a zhoupnu se směrem k ní, abych si ji mohl lépe prohlédnout. "Takoví moji rodiče to jsou," ušklíbnu se ještě o něco víc. Když začne mluvit o lišce, lusknu prsty a udělám Aaaaaa. "To musela být kitsune nebo něco jí podobného. Taky jsem jednu potkal. Mlela něco o tom, že je pozitivním duchem lidstva a že mne musí odstranit... Chutnala moc dobře," pokyvuji si hlavou jak vzpomínám. "Ale fascinující je, že vypadáme s kitsune dost podobně, víš jak, tohle je jen něco, co po mne chtěli abych tu nosil," máchnu rukama na svou podobu. "Takže jsi experiment? Něco unikátního?" v očích mi zajiskří. "Co bys řekla na to mi dát své srdce?" hladově polknu a regulerně se olíznu. Lidi sice mají drobné odchylky ale vlastně ve výsledku všichni chutnaj stejně. Ale něco originálního! Mňam-mňam! Zakývu hlavou ze strany na stranu, až se mi zahoupou velké liščí uši. "No já vlastně mám mít rasu, ale na to, že na mne pokřikovali mou rasu, tak jsem tedy jako nikoho jiného nepotkal," zakřením se na ni, "no... jestli jsem taky unikátní, mohli bychom zvážit nějakou výměnu!" zamrkám a nadšeně tlesknu. "Tady je naga?" vyvalím na ni oči a spokojeně si zamnu ruce. |
| |||
Hala Han[/i] „Nic? Zvláštní~ Tvé pocity bych vážně definovala jako definice negativních, nemohu přesně tedy říci, že třeba zrovna lítost, protože... ta je jiná, nebo zloba, ale přesto,“ poškrábala jsem se za ušima a přemýšlela, jak vlastně definovat pocity. Bylo vážně zvláštní někoho potkat v takovémto stavu a přesto schopen vůbec něco říci, většinu by něco takového položilo, stejně, jako když někdo chtěl vycítit moje pocity nebo se mi podívat do hlavy... „Nové teritorium? Zajímavý to obrat, pamatuji si, že něco podobného mi řekla přerostlá liška! No, víš jak... několik ocasů, slova, že se jedná o bohyni a že narušuji její teritorium... podle všeho trpěla moc velkým sebevědomím, ani si nepamatuji, co z ní zbylo,“ zamyslela jsem se o něco víc a hlavu natočila s prstem u zubů ke stropu. „Většina experimentů měla pochroumané povahy, někteří si mysleli, že jsou bůh-ví-co... někteří zase byli až moc, ugh... naštěstí já spadla do té normálnější poloviny!“ Zasmála jsem se tak, že kdyby někdo vážně měl soudit, jestli to bylo upřímné nebo hrané... tak by vsadil vlastní život na hraný smích. Přesto jsem to myslela vážně. „Ano... jednoduše unikátní, divím se, že někdo jako ty vůbec vážně žije a není již mrtvý. Většina nesnese absolutní extrémy spektra emocí a většinou myslím absolutní extrémy, což by se dalo říci, že jsi nejspíše definicí takového spektra... nebo se pletu... což by bylo o to více unikátní!“ Usmála jsem se na něj o něco více a rychle si oblízla zuby, krvavá ranka z nedávného říznutí o mé zuby ta-tam... hlasité klapnutí a tichý smích. „Co jsi tedy zač... tvou rasu neznám, pokud tedy máš rasu. Koncept rasy je mi starý něco okolo pár hodin, jedna sebevědomá naga mi to vysvětlila!“ Řekla jsem nadšeně. |
| |||
Ošetřovna -> Chodba Tabithi, Raxan „Nashledanou,“ naposledy obdařím oba zdvořilým úsměvem a vyjdu ze dveří ošetřovny. Tam se jeho stopa znova objeví. Radostí se až zasměji a skoro se rozběhnu po chodbě. „Nevíš kam, nevíš kam! Chacha CHA!“ Ani mi to nemusel připomínat, kromě směru nahoru nevím nic a to stačí jen v přírodě, nebo když víš, kde jsou schody. Na chodbě vidím jen dvě postavy, ani jedna nepůsobí zcela lidsky, ale co jsem já, abych je soudila, že? „Ublíží ti. Je to past. Past! Uteč. Uteč.“ Nadhodím si tašku na zádech a dojdu k nim. „Dobrý večer, hledám schody do dalšího patra, víte kudy?“ Bude to rychlejší než plánek, tím si jsem jistá. |
| |||
Hala Ylrys Očka se mi rozzáří, když řekne, že se tu můžu pohybovat jak chci. Odkývu mu jeho návrat a to ostatní, protože už ho moc neposlouchám a uvažuji, co budu dělat teď. Tedy lépěřečeno, co podniknu jako první. Než se však stačím rozhodnout, nebo někam vyrazit, objeví se na schodech... Něco moc zajímavého. Někdo, koho jsem ještě nikdy neviděl a to zaujme mou pozornost. I stvoření vypadá zaujaté mnou, protože zamíří ke mne. Jak se blíží, pomalu mi klesá spodní patro, až na ni s pootevřenou pusou hledím. Být v pravé podobě, už pravděpodobně slintám až na zem. Jak asi chutná...? Když však promluví, překvapeně mrknu. "Co by se mi mělo dít?" zním opravdu překvapeně. A můj hlas moc nesedí k mému vzhledu. "Spíše bych řekl, že se mi děje dobré! Právě se chystám prozkoumat nové lov... em teritorium!" zazubím se na ni a střihnu ušima. "Jsem Han. Jako jsem já?" zeptám se zvědavě. I když pravda, moc takových jako jsem já jsem nepotkal... Vlastně takových přesně jako já... Jsem nikdy nikoho nepotkal. Zatímco ona zírá na mne, já bez mrknutí zírám na ni. Za to spolknu plnou pusu slin. Aaaaw. |
| |||
Přízemí - Hala Han Aneb, nedalo se úplně tak říci, že bych věděla, kam jdu, ale pár míst, kde by se dalo spát jsem našla. Jen polovina z nich mi říkala, že by mi nejspíše brzo někdo řekl, ať táhnu, jinak mne vezme za ucho a odtáhne do míst, kde jsem přespávala. Tiše jsem se zasmála myšlence, kde by dvě spolubydlící jistě byly nadšeny z toho, že je budu budit uprostřed spacího úseku, ale tak co. Byla jsem tam dána z nějakého důvodu a tak se přeci musí přizpůsobit... sama jsem žila až moc dlouho a pak zase moc dlouho s někým, proto to bylo prostě zvláštní. V mezikroku jsem se skoro zastavila v času a podívala jsem se jedním směrem... přesněji směrem, kde byla ta urna, o které se mluvilo, kde stálo něco, někdo... přesněji téměř pravý opak toho létajícího čehosi, co jsem již v prvních vteřinách začala nenávidět. "Hmmmm..." prst jsem zvedla směrem k zoubkům a zamyšleně jsem se na dotyčného zahleděla do momentu, než jsem se proti němu rozešla a řekla: "Copak se ti děje? Cítím, že se ti stalo něco velmi špatného... úplně to z tebe sálá... nemůžu to přeci takto nechat..." tichý smích při myšlenkách: ... nebo můžu? Nechci to měnit? Popošla jsem tak na dva metry od něj a řekla: "Já jsem Ylrys, potěšení někoho, jako jsi ty poznat!" Řekla jsem a nevědomky jsem na něj tak z větší poloviny zírala. Aneb... z 14 očí se na něj dívalo minimálně 8 a já měla problém se před ním neoblíznout. Ňááá~ |
| |||
Učebna A -> Pokoj čarodějky 2 Kdo mne potká Před dveřmi se na chvíli zastavím, abych se prohrabala deskami a vytáhla plánek školy a info o ubytování. Měla bych přece být schopná najít vlastní postel, ne? S plánkem v ruce a pomalejším krokem se vydám do prvního patra. Po cestě se akorát rozhlížím po okolí, abych příště nemusela jít s nosem v plánku. |
doba vygenerování stránky: 1.596342086792 sekund