| |||
Hala Han „Hm, tudíž aby se někdo zbavil nenávisti a zloby, tak vytvoří někoho, jako jsi ty, nebo to mám brát tak, že jsi jenom vedlejším produktem?“ Zasmála jsem se, a tak nějak ignorovala věci kolem sebe. Věděla jsem o nich, ale pár oček, které nezírala na Hana, tak jen věděla, že tu někdo je okolo a dokud na mne nikdo nechtěl zaútočit, tak jsem byla, jako vždy, v klidu. „Některé věci se nedají jen tak sníst, hlavně zde, jak to tak vidím... hádám, že kdybys kousl do nějakého z učitelů bez dovolení, vlastnoručně ti vyrvou všechny zuby a pak urvou čelist,“ řekla jsem se sadistickým podtónem, jako bych měla být právě já ta, která bude podávat kleště na ty zuby. Aneb, mne se zuby spíše uštíply, než vytrhly, když už na to kdy došlo... navíc, kdykoliv byla nějaká vada, stačilo si nějaký urazit a pak? No... regenerace je navrátila do původního stavu. Mírně jsem natočila hlavu, když se proměnil v jakési zvíře, které nemělo zas tak daleko ke Kitsune, o které jsme se před momentem bavili. „Zajímavá podoba, kdo by řekl, že tě donutí, abys zde byl v humanoidní podobě,“ zamyslela jsem se a dodala: „Nejspíše jsem na hranici toho, co se smí a nesmí zde vzhledově a prostorově být,“ opět jsem přiložila prst k tlamce a zvedla hlavu směrem ke stropu v zamyšlení. Tichý smích a následná slova: „I když mi nevadí ti mi dát své srdce... nuda a nicota, která je s tím doprovázena musí mít nějaké vyvážení. Proto si buď se mnou můžeš hrát, nebo...“ vesele jsem se zasmála a ukázala na místo, kde měl nejspíše srdce on: „Nebo mi dáš své srdce a zažiješ přesně to, co já, jakmile budu bez srdce, aneb, přeci se můžeme zabavit společně i tam, ne? Nebo se snad bojíš toho, že bys umřel a nevrátil se mezi živé?“ Naklonila jsem se k němu tak, že jsem měla zuby tak 5 centimetrů od jeho čenichu a pozorovala jeho pocity. Aneb, i náznak pochybnosti bylo rozpoznatelné jako když se rozeznějí alarmy po celé laboratoři. „Pokud ale souhlasíš, tak bychom měli jít někam stranou... mám pocit, že naposledy, co hrozilo poskvrnění koberce mou krví, tak jsem se vyhnula tomu, že na mne spadne knihovna... nevím, jestli chci dostat urnou přes hlavu,“ oblízla jsem si zuby a naklonila se zpět. Ničení svého vlastního těla, dokonce vyrvání orgánů pro mne bylo asi tak normální, jako když si někdo každý den ráno upravoval vlasy... sice jsem to nedělala zas tak často, ale že bych v sebe sama měla pochybnosti? Ne... |
| |||
Druhé patro – Třetí patro – 303 Faife, Dolly, Raxan Slova muže neslyším, hlavu mám plnou hlasů a touhy sevřít ho v náručí, i přes to jde stejnou cestou. Nečekám na něj a, jen co spatřím schody, rozběhnu se. Schody beru po dvou a v třetím patře se o poslední přerazím. „Běž. Běž. Výš. Uteč. Past! Běž!“ Ani hlasy nejsou o moc klidnější než já. Jen co se posbírám ze země, znova se rozběhnu, chodbou kolem sedaček, až nakonec vrazím do dveří učebny. Zarazím se až ve dveřích, s rychlým dechem a zpola uštvaným, zpola vyděšeným výrazem ve tváři. |
| |||
1. patro – 2. patro Rose Dívka mě následuje do prvního patra a pak začne vyvádět. Nevím, zda jsem ji raději neměl vzít na ošetřovnu, než sem do patra. Ale co. Ať si dělá co chce. Já tu nejsem od toho, abych někomu radil a nebo se o něho staral. pomyslím si a protočím oči, jak sleduji její podivné chování. Pak se ozve že chce výš. „A co je výš?“ zeptám se jí a rozejdu se k dalšímu schodišti, jenž se skrývá za rohem chodby. |
| |||
Chodba před ošetřovnou – hala – první patro – druhé patro Raxan Neslyšela. Ani slovo z mé písně. „Je v nebezpečí! Zachraň ho! Uteč, uteč!“ Rozkřičí se hlasy až mne to zabolí. „Dost!“ Křiknu na ně nahlas a sevřu si hlavu v dlaních. Jít za drakem nebo... Kam? Kam? Kam! Jestli jsou tady takové bestie, kdo ví co může být u něj... Musím ho ochránit! „Děkuji,“ usměji se na toho muže s děsem, téměř panikou, v očích. Nejradši bych se rozběhla, ale nevím kam. Taky bych příště nemusela mít takové štěstí a se zlámanýma nohama nebudu moc dobrý ochránce... „Běž. Běž! Rychleji! Uteč!“ Na okolí se moc nedívám, mysl mám obrácenou jen ke stopám. Vzhůru, vzhůru, musím výš! „Výš... Je to výš...“ Vrhnu na něj zoufalý pohled, „ukážete mi k dalšímu schodišti?“ Ani nečekám na odpověď a vyrazím sama. Jestli se nepřidá, tak se poloběhem, s notným rozhlížením, vydám do druhého patra. |
doba vygenerování stránky: 1.4905948638916 sekund