| |||
Ošetřovna - Chodba před ošetřovnou Butler, Salazar Nestihnu včas zareagovat, a tak se mi kolem kotníku liána a mrskne se mnou do chodby. Můj čas ve vzduchu se rapidně zkracuje a tak se pokusím dopadnout do kotrmelce (17%), jenže to špatně načasuju a vletím do stěny plnou rychlostí ramenem napřed. Zvednu se ze země a začnu si mnout rameno, abych se ujistil že je v pořádku. To že necítím bolest má své výhody, ale můžu snadno přehlédnout nějaké vážnější zranění. Za normálních okolností by to nebyl problém, jenže kvůli tomu zasranému ohni se nemůžu vyléčit. Nevím proč, ale najednou moje plameny začnou hasnout a já přestanu hořet. Konečně, vypadá to že dneska neumřu. Za chvilku by se mi měla nakopnout regenerace. Moji pozornost pak zaujmou, né zrovna dvakrát příjemné zvuky a něčí hlas za liánami. Typuju že ten co mi pomoh je na druhé straně. Měl bych tu laskavost vrátit. O meč jsem při letu nepřišel a oheň ho jen přiškvařil, tak začnu sekat do té větší liány, abych ji oddělil od stěny (80%) (37%). Sekera by byla sice lepší, ale co se dá dělat. |
| |||
Schodiště 1. patra Kimi Jeho hlesnutí jsem sotva postřehl, ale přeci jen postřehl. Jen trochu pokrčím rameny. Je rozhodně křehčí než já a pochybuji, že má regeneraci. Přijde mi to jako docela logické. Nehledě na to, že jsem mu stále nesplatil svůj dluh. Přičapnu si zpět na bobek, abych se k němu ponížil. "Vím, kde máš pokoj, mohu tě tam doprovodit," nabídnu mu tedy nakonec znovu. Nějak si úplně nejsem jistý, co bych měl dělat. Vypadá zkroušeně. Až moc zkroušeně. Není to nic zvláštního, jestli konečně odezněla veškerá chemie, co mu kolovala žilami, ale skutečně nejsem kovaný v tom, co bych měl dělat teď. Alespoň, že mu nic není. |
| |||
Společenská místnost Gany Vypadá to, že to tady s námi jen zatřáslo a nic dalšího se nestalo. Rozhodně jsme obě v pořádku. Když promluví, její slova znějí rozhodně velmi výmluvně a rozumně. Okamžitě se rozhodnu, že má pravdu. (27% vs 54%) Sprcha může počkat, případní zranění nikoliv. "Tak jdeme," vybídnu jí a jako první se rozejdu ke schodišti. |
| |||
Hala - Tělocvična Hill, Vesa, Naberius, Butler, Salazar, všichni průchozí a cestou Nabídne se mi malej chapadlatej klučina v hale. Než stihnu něco říct, věnuje se ostatním a nástěnce. Nakonec ke mě promluví obchodník i jeho kocour. Od odpovědi mě rozptýlí Hillova hlava, dotaz z haly a procházející upírka s tím novým v bezvědomí. Všimnu si procházejícího Butlera, ale v tom celkem velkým chumlu, nemám šanci ho odchytit. Sleduju ho pohledem do chodby. Cuknu ušima, když se ozve zvenku popohánění, ale s Hillem ve dveřích na to raději moc nereaguji. Povzdechnu si, když se budova otřásá a lísnu se Hillovi k tlamě, aby byl v klidu. Všimnu si, že dveře blokuje i tlapami a jen tak tak zaslechnu venkovní ruch. Proč mám dojem, že čím víc se snažím tomu vyvarovat, tím víc se kolem nás něco děje? Znervózňuje mě, že netuším, jestli Hillovi něco nehrozí. Rozštípané dveře a bolestný ryk mi potvrdí hrůzné myšlenky. Nemám čas ani prostor zjistit, co se děje, než mě podebere a nasprintuje to se mnou do tělocvičny. Snažím se všimnout si za ním, co se to tam dělo, ale moc toho nevidím. Co jsem ale rozhodně postřehla je vysoký nárůst magie jak venku, tak v chodbě. Nemám čas nad tím přemýšlet, když se rozkašle hned jak mě postaví na zem. Už ne... Slzy se mi rozkutálí po tvářích. Všimnu si velkých popálenin na jeho pravém boku. Trochu s sebou trhnu, když bezpečně poznám Butlerovo sesílání. Napjatě vykouknu ze dveří, co se to děje na chodbě. Liány přes celou chodbu přímo před ošetřovnou. Nějaký kluk stojí u Butlera. Toho moc nevidím, ale rozhodně cítím krev a jde poznat, že je Butler až u zdi. Hrkne ve mě. "Butlere..!" Slzy se mi řinou v proudech strachy o oba dva. Hill potřebuje na ošetřovnu, ale ta je zablokovaná tím zeleným svinstvem. Myšlenky, co s tím a jak pomoci Butlerovi, se mi zmateně proplétají mezi s sebou, jak mě začíná přemáhat panika a zoufalství. Co ale dokážu rozpoznat je to, že za magickými výhonky, jde z ošetřovny ještě jiná magie. "Prosím pomoc..." hlesnu třesoucím se hlasem do tělocvičny a svezu se na kolena. Na nohou jsem se poslední momenty držela snad jen zázrakem. Za co mě trestáte?! zeptám se v mysli s pohledem do prostoru nade mnou. "Proč?!" Udeřím pěstí do země. Vyprchá ze mě poslední síla a já naplno propuknu v pláč. |
doba vygenerování stránky: 1.3857958316803 sekund