| |||
MT02 - 105MM Stephanie Když odejde, sehnu se k podlaze a stáhnu zpět krystaly. Nakonec za sebou zamknu dveře tělocvičny. Krátce se zastavím, abych zjistil, kde se zrovna nachází Stephanie. Poté již vyrazím po schodech do patra. Krátce zaklepám na dveře učebnu a strčím hlavu dovnitř. "Smím?" zeptám se a když svolí, zavřu za sebou dveře. |
| |||
Učebna A --> Společenka čarodějůVíla? Motýl? Není to jedno? Poletuje to a je to stejně otravný. Nafouknu frustrovaně tváře a položím si bradu na lavici. S tím souhlasím. Zazubeně podotknu. Pohupuji nožičkama a na chvíli zavřu oči. Jenže netrvá dlouho a začnou se kolem dít problematické věci. S leknutím nadskočím, když kousek ode mne padne kotel a málem to sežehne všechny okolo. Nakonec se toho ujme sám profesor a problém vyřeší, díky čemu jsem se mohl opět spokojeně položit. Komentáře okolo tak nějak neřeším a skoro bych usnul, kdyby se neobjevil před mojí lavicí. Pozvednu hlavu a vyslechnu si jeho komentář. “Fajn no…“ Podotknu potichu. To je otrava. A nejsou no. Lektvary mne nikdy nebavili. Chci vzrůšo… Jakmile to dopovím pohlédnu na ten škraloup na zemi a usměji se. Dobrý nápad. Uchechtnu se a začnu kráčet ke skříni. Mezitím profesor ukončí hodinu a po zbylých blábolech ohledně trénování lektvarů se jeden rohatý zvedne a předstoupí před třídu. Viděl jsi to? On se změnil. “Ohhh.“ Udiveně ze sebe vypustím. Jenže mé udivení skončí, jakmile začne mluvit o volbách. Víš? Mně je to docela putna koho budu volit, abych řekl pravdu. Ale sebe tam určitě nechci. Víš kolik by to zabralo práce? A kdo by chtěl puberťáka za svého mluvčího? Jakmile domluví, zvedne se slečna, která bude pravděpodobně ta Marwolaeth, o které mluvil a má hypotéza se potvrdila, jakmile je puštěna ke slovu. Vyslechnu si celý příběh a pokrčím rameny. Tak prý budu volit ji. Usměji se a s hadrem a miskou se přesunu zpátky k lavici. Dřepnu si na zem vedle škraloupu a opatrně, aby se nepotrhal, jej sloupnu ze země a udělám z něj takovou kuličku. K ní připojím proud magie a jako jojo jej zvednu, rychle zatočím a mrštně tu kuličku mazlavého škraloupu plesknu na vlasy té víle vedle mne. Na to se instantně zvednu, položím ty věci, které jsem nesl a se záchvatem smíchu začnu utíkat z učebny. Tak tohle byl super nápad. Snad mne nebude nikdo pronásledovat a po krátkém pohlédnutí do papírů, které jsem ještě stačil sebrat z lavice jsem se rozhodl, že uteču do „společenky“.. stejně se ještě musím zabydlet. Po cestě nevnímám jestli jsem někoho potkal nebo ne a spěchám do místnosti. Jakmile dorazím, zavřu dveře a s hihňáním se schovám za pohovku. |
doba vygenerování stránky: 1.4307050704956 sekund