| |||
Společenská místnost Lyla “Já jsem v pořádku.” Sedím dál v křesílku a Lyla jde ke mě. Potom mi položí otázku. “No, nevím, zda je to běžné, ale jestli se něco stalo, tak tam budou potřebovat pomoc. Asi by jsme měli zjistit, co se děje.” Koukám na ni, jak se rozhodne. |
| |||
Chodba - Laboratoře Butler, Alfa,Abby Plameny „pekelné“ z benzínového zapalovače Ziffo škvaří rostlinu na uhel. Nebo takovej byl aspoň plán. Výsledek je takový, že se nic neděje. „Blbá kytka…“ hlesl jsem a schoval benziňák. Butler mě upozornil, že to asi nebude dobrý nápad, jelikož se kytka umí bránit. „To je fuk…“ zavrčel jsem a chtěl znovu zkusit vytáhnout ten šlahoun z Butlera, když mě požádal o jednu věc. Problém ve sklepení a já to mám jít řešit. „Heh… chci omluvenku na celej den za to,“ a nepočkal jsem ani na odpověď a prostě šel zase do sklepení. Je to naštěstí chvilka co jsem se odtamtud vrátil, takže mám cestu ještě jakžtakž v paměti. Seběhl jsem tedy zase až do sklepení a na chvilku se zarazil. „No jo, ale kde ve skle…“ nestihl jsem ani doříct větu, když se odpověď ozvala sama. Řev a jiné podivné zvuky a děsný horko mi ukázaly cestu. Šel jsem tedy po stopách kraválu a horka až jsem došel zase do laboratoře. A tam skrze jedny dveře a našel jsem je. „Nazdar děcka!“ pozdravil jsem hned ve dveřích a chtěl ještě něco dodat, ale na to nebyl čas. Malej vypadá jak spálená oliheň a holka zápasí s něčím co leze ze zdi. Tak jsem udělal jedinou věc, co mě napadla. Rozběhl jsem se k holce a snažil se ji dostat dál od těch lián. Malej stejně nejspíš půjde na hromadu do druhé místnosti. (hod na liány 79% a 22%) |
| |||
Před školou marsy 22:20 Ysea Po té první ráně už jsem nečekala že budou ty šlahouny dělat něco dalšího, že to bylo jen součástí jejich objevení. Hlavně se ta hořící stvůra zdála jako větší nebezpečí. Měla jsem se poučit z posledních událostí na ošetřovně a i kdybych to neměla třeba zničit, měla jsem si alespoň dát pozor. S každým útokem se šlahouny musejí ponořit do pekelného žáru který panuje kolem. S každým jejich úderu na nich taky zůstává víc a víc mojí ohnivé krve…ale ani to je nějak neodrazuje. Stále ještě povalená na zemi jsem neměla moc šancí vyhnout se. Ani poprvé (16% - 73%), ani podruhé (56% - 78%). Sípavě se nadchnu a přes pevně zaťaté zuby se snažím potlačit bolestný výkřik jak se mi trny zarývají do masa. A snad bych i přísahala že jsem zaslechla prasknutí kosti. Nevím. Neotáčím se abych se přesvědčila. Přes oheň který je obklopuje bych to za tu chviličku nejspíš stejně nedokázala poznat. Ani nechci vědět jak moc špatně jsem dopadla. Ani tahle bolest nebyla dost aby přehlušila můj vztek. Možná v prvních okamžicích, ale potom ke vzteku a dalším negativním emocím jenom přidala. Taky se po mě pořád sápala ta věc. Následně chycenou nohu se mi podařilo vysvobodit a ještě tím stvůru zranit. Že by jí ztráta ruky bolela nebo vadila to nevypadalo. Chybějící ruku už ale nemůže použít. Už je pak skoro zázrak že se mi daří nepustit k sobě nepřítele blíž. Nemohla jsem doufat že se mi podaří zasáhnout, přece jednou chyběl opravdu jenom vlásek. Kdyby se nezachytil o dračí prdel dalším švihem bych ho určitě dostala. Když už nic jiného, alespoň oheň donutil plaza konečně hnout prdelí a přestat mi překážet. Měl to jen udělal dřív než jsem to schytala. Znovu pozvednu meč, připravím se na další střet s podivným nepřítelem. Na nic takového už nedochází. Překvapením sebou trhnu při nečekaném příchodu dračice. Usměje de a já na ní zůstanu na ni uchváceně zírat. A její popichování mi jen přelétne přes hlavu. Dokonce ani ve chvíli a stavu jako je tenhle na mysl vyplouvají vzpomínky a pocity z hodiny lektvarů. Už se ztrácím v tom jestli je to skutečné nebo není. Tedy skutečné to je. Ale…správné? Skoro bych si ani nevšimla že jsem najednou na druhé straně, pryč od šlahounů. "Já…hmmm" zamručím odevzdaně když klesám k zemi, tak napůl opřená o meč. Na větší reakci už se nezmůžu. Až jsem sama překvapená jak mírná moje reakce je. Skoro jako bych na okamžik byla svým starým já. Z toho mě vytrhne až nechtěný pohled na louži krve a roztaveného štěrku s nespočtem černých pírek o které jsem přišla. Moje rány krvácejí dál a pode mnou se tvoří další krvavá loužička. Vzdáleného výbuchu si všimnu akorát abych si stačila zakrýt oči předloktím. |
doba vygenerování stránky: 1.2974979877472 sekund